Religious and Sacred Poetry:
An International Quarterly of Religion, Culture and Education ISSN: 2299–9922; e-ISSN 2391-9418 No. 3 (3) July – August – September 2014 pages 29- 45
HANA BOČKOVÁ (Brno, Czech Republic)
e-mail: bockova[at]phil.muni.cz
„Co jsou svatí anjelé, jak jsou na lidi laskaví“. K tematizaci andě-la v české literatuře doby barokní
Anděl1, jeho původ, podoba, vlastnosti a působení náleží k tématům, jež jsou nedílnou součástí literatury doby baroka: konvenuje s její spiritualitou i obraz-ností, anděl jako prostředník mezi člověkem a Bohem je jedním z nástrojů realizace oné často připomínané lidské touhy po zpřítomnění Boha. Je subjektem, jenž díky své výsadní pozici může působit směrem ke člověku jako posel, tlumočník a reali-zátor boží vůle, současně ochránce a strážce člověka, je recipientem i prostřední-kem v religiózní komunikaci (F. Miko2), jíž se člověk-expedient obrací k duchov-ním autoritám. Už z těchto několika slov je patrné, že se nepohybujeme na poli precizních dobových teologických úvah a angelologických spekulací, naše úvahy míří jiným směrem, jejich cílem je na příkladu prací dvou českých autorů doby baroka zachytit, jakým způsobem a s jakými cíli byla tato „andělská“ látka zpro-středkována laickému recipientovi.
Prohlubování zbožnosti v širokých vrstvách obyvatelstva se zejména od počátku raného novověku děje – ve shodě se šířící se gramotností a rozvojem knih-tisku – také prostřednictvím nábožensky vzdělávací literatury. W. Brückner3 nalézá principy, jež by tuto žánrově bohatou tvorbu pomohly usoustavnit, v trojím funkč-ním zaměření, jež lze textům přisoudit: propagandistickém (v něm převládají nara-tivní postupy a intence persvazivní), katechetickém (postupy rétorické, intence poučující s cílem získat) a nábožensky povznášivé s postupy meditativními směřu-jícími k posílení zbožnosti pomocí prožitku víry. Tyto tři směry jsou zřídka realizo-vány samostatně, častější je jejich spojení, v němž však zpravidla jeden převažuje:
výsledné směřování takového souboru působí jako souzvuk; objevíme jej nejen
1 Studie vychází s podporou Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (Brno, Česká republika).
2 Miko František, Funkčný a výrazový synkretismus v barokovej literatúre, [In:] Literárny barok.
Litteraria XIII, Bratislava 1971, s. 199n. K otázce vnímání anděla od středověku po počátek moderní doby viz např. Schlieper Andreas, Himmlische Heerscharen. Eine Geschichte der Engel, WJS Verlag, Wolf Jobst Siedler jr., Berlin 2006.
3 K tomu srov. – vide: Brückner Wolfgang, Thesen zur literarische Symbol des sogennant Erbaulichen.
[In:] Literatur und Volk im 17. Jahrhundert: Probleme populärer Kultur in Deutschland. Wolfenbütteler Arbeiten zur Barockforschung, Bd. 13, Teil 2, Wiesbaden 1985, s. 507.
v každém textu posuzovaném odděleně, ale i v makrostruktuře spisu tvořeného souborem prací.
„Modelovým čtenářem“ takového spisu je především laik; poučený teolog, jehož znalost dané problematiky je přirozeně mnohem hlubší, jako recipient není sice vyloučen, předpokládá se však, že mu spíše než jako zdroj informací slouží jako podnět, jejž může posléze využít ve své vlastní kněžské práci. Texty jsou určeny jak k individuální četbě „pro sebe“, tak i k předčítání užšímu, zpravidla rodinnému kolektivu. Vedle tradičního poslechu kázání se tak nabízí další význam-ný nástroj působení na recipienta s cílem kultivovat jeho víru, prohloubit znalosti jejích základů, otevřít nové cesty k jejímu hlubšímu prožití (meditace), případně též upevnit jeho pocit sounáležitosti s vlastní církví ve společnosti konfesijně rozdělené.
Anděl jako téma je pro text nábožensky vzdělávací mnohostranně využi-telný, jak se pokusíme doložit na příkladu prací dvou českých autorů, vzdálených navzájem nejen časově, ale i konfesijně. Každý z nich zpracovává téma anděla poněkud odlišnou metodou a volí i jiné akcenty výkladu, oba však zohledňují předpokládaný vědomostní horizont svého modelového čtenáře a s tím související možnosti jeho mentální aktivizace. V obecné rovině tak chceme poukázat na někte-ré z dobových autorských strategií a současně i upozornit na způsob uvažování o andělech, na ty z aspektů tohoto myšlení, které považovali autoři za aktuální či pro čtenáře přitažlivé a současně i za vhodné k realizaci vytčených nábožensky vzdělá-vacích cílů.
Práce Theatrum divinum, to jest Divadlo boží, anjelům i lidem žádostivé (1616) Matouše Konečného (1569–1622), biskupa Jednoty bratrské, navazuje na tradici encyklopedií-theater, jak je vytvořil evropský humanismus. Je dokladem přetrvávající představy o přehledně uspořádaném nadměsíčném prostoru-makrokosmu a jemu analogicky odpovídající skladbě mikrokosmu-člověka; ideje, která je v české literatuře právě touto encyklopedickou prací detailně a všestranně vyložena (o generaci mladší Jan Amos Komenský, ač chce z jejích obrysů vyjít ve svém plánu Theatra universitatis rerum4, tuto ideu jako zastaralou nakonec opouš-tí). Je tedy Theatrum divinum výrazným (a pozdním) reprezentantem tohoto způso-bu myšlení v celé jeho komplexnosti.
Kompozice spisu se opírá o schéma biblického stvoření světa v šesti dnech, jež jako šest dějství velkého divadla božího defilují před čtenářem-divákem usaze-ným v pomyslném hledišti. Sdělná představa světa jako divadla a současně úzké provázání výkladu světa s biblí dodává této vizi na autoritativnosti. Konečného explikace podoby sublunárního, „podměsíčného“ světa (2. – 6. den stvoření) je zajímavým exkursem do dobového uvažování o světě, nikoli ovšem v jeho repre-zentativní, elitní vrstvě, která otvírá cestu moderní vědě. Mnohem spíše odhaluje
4 Plán Theatra universitatis rerum, v rozšířené podobě pod titulem Amphitheatrum universitatis rerum, Komenský připravoval v letech 1614-1627, nakonec jej jako neaktuální opustil.
kontury tradičního myšlení, opřeného ještě o relikty středověkého symbolického myšlení a vizi jednoty poznání a víry.5
V centru naší pozornosti však bude „stvoření 1. dne“, úvodní obsáhlá kapitola zahrnující: „nebe, anjely, zemi a světlo“. Pasáž věnovaná andělům má rozsah větší než sto stran a zaujímá přibližně jednu čtvrtinu celé encyklopedie, autor tedy na výklad této látky klade velký důraz – prostřednictví „andělské“ látky podni-ká poměrně detailní exkurs do oblasti věrouky, v míře, jaké se těmto otázpodni-kám při výkladu dalších pěti dnů stvoření už nedostává (v nich tematizuje svět ve všech jeho částech a člověka tak, aby k recipientovi promlouvali skrze svůj tradiční sym-bolický význam: tím způsobem pak učí člověka víře a morálce).
Základním pretextem této encyklopedie je bible: o ni se opírá hodnocení každé části jsoucna a jí je také stvrzováno, biblický text podává „návod“
k pochopení explikovaného jevu, jeho podoby, funkce i místa v celku. Výsadní pozice Písma a jeho soustavné využití má oporu v myšlení Jednoty bratrské, ency-klopedie z těchto tradic vychází, a přestože zejména v oblasti výkladu přírody a člověka časem zastarala, právě ony duchovní a moralistní aspekty ji činí u čtenářů dlouhodobě oblíbenou. Pozornost zde věnovaná „andělské“ problematice dosvěd-čuje i úsilí českobratrských teologů vést laického čtenáře k hlubší znalosti věrouky a ovšem i morálky – „andělský“ vzor nastavuje člověku zrcadlo.
Tato látka vytváří tedy v encyklopedii uzavřený celek, může tak být recipi-entem vnímána jako organická součást šesti dnů stvoření, současně díky svým specifickým rysům je schopna stát i samostatně. Osnovu výkladu tvoří nejprve teze a poté její stručná explikace doprovázená odkazem (heslovitým či naopak dějově rozvinutým) na příslušnou biblickou pasáž; jde tedy o jakýsi „dialog“ s biblickým textem, připomínky dalších autorit (církevních otců či mladších teologů) zaujímají prostor mnohem menší. Konečný zná způsob myšlení svých čtenářů, dokáže před-vídat i laicky zjednodušené soudy – a vyvrátit je. Tak vysvětluje, proč jsou „anjelé důstojnější tvor nežli nebe“, přestože nebe bylo stvořeno před nimi. Příčinou je, že bylo třeba, aby Bůh
„nejprvé příbytek pro svůj rozumný tvor anjelský [...] učinil, aby i hned po stvoření svém měli kde bydlit“, především ale „když prvé nebe stvořil než anjely, tak i Mojžíš svým vypisováním vyšel vstříc bludu a zlému důmyslu lidskému, aby se někdo nedomníval, že Bohu všemohoucímu Stvořiteli anjelé nětco napomáhali při stvoření světa“.6
Obezřetnost teologa vůči laickému publiku a jeho odpovědnost za správné pochopení závažné látky je patrná i z varovných formulací,
5 K tomu např. vide: H. Bočková, Knihy nábožné a prosté. K nábožensky vzdělávací slovesné tvorbě doby barokní, Matice moravská, Brno 2009.
6 Konečný Matouš, Theatrum divinum, s. 40.
„aby o nich (andělech – pozn. H. B.) snad někdo více aneb zase méně, než se sluší, s potupou jich i Stvořitele jejich, o nich nesmejšlel“.7
Vyjadřuje se proto precizně, aby se vyhnul možnostem laické dezinterpre-tace důležitých teologických otázek. Vyvrací i špatné domněnky dávné, ovšem zřejmě stále aktuální: Mojžíš o andělích psal,
„aby lidu hloupému a k modlářství schopnému příčina se nedala“8.
Je tu sice řeč o starozákonních Izraelitech, ale jistě i o člověku 17. století;
otevřený či skrytý dialog vede autor právě s ním, i odkaz na dávný „pohanský důmysl“, že andělé byli stvořeni před světem, kritizuje laické rozumování doby autorovy.
Prohloubení znalostí laiků v oblasti věrouky není ovšem jediným užitkem, jak už bylo zmíněno, podstatnou roli v textech tohoto typu hraje i možnost vyvoze-ní moralistvyvoze-ních poučevyvoze-ní z použité biblické látky. Někdy je biblický výrok či narativ interpretován jinou pasáží bible samé (především v rámci analogických vztahů mezi Starým a Novým zákonem), většinou však jeho interpretace směřuje přes objasnění „andělské“ látky k hlubším moralistním úvahám, jež mají zpravidla nadčasovou platnost, ale lze je vztáhnout i k aktuálnímu dobovému myšlení či dokonce situaci: ve všech případech tak stvrzují nezpochybnitelnou autoritu svého zdroje. Konečný z ní přejímá pasáže různého charakteru: řetězce pojmů sumarizují-cích aspekty jistého subjektu či jevu, jednověté odkazy na biblickou epizodu, dosta-tečně známou, aby čtenář ze své paměti doplnil příběh v jeho celistvosti (in margine uvedená lokace pasáže stvrzuje její autentičnost, případně nabízí možnost snadno ji nalézt v bibli a dobrat se větších podrobností). V takovém případě jde spíše o jakési
„exemplum v zárodku“, narativ nerozvinutý, spoléhající na čtenářovu znalost látky či ochotu obrátit se na primární zdroj. S tímto typem exempla pracuje Konečný nejčastěji, vzácněji uvádí narativ rozvinutý, dokonce i beletrizovaný do takové míry, že přesahuje svůj původní biblický rozsah.
Sám výklad je jasně strukturovaný, dotýká se prostoru, v němž andělé sídlí (třetí nebe, spolu s Bohem a vyvolenými, což otvírá zbožnému čtenáři perspektivu spásy; jeho krásu přiblíží obraz nebeského Jeruzaléma z Apokalypsy). Zachycuje akt stvoření andělů, jejich rozdíly, vlastnosti (rozumnost, svatost, svobodnost, ne-smrtelnost), zmiňuje jejich hierarchii a specifikuje každý z „andělských kůrů“, podrobně popisuje všechny atributy „andělů dobrých“, jejich jména, „utvrzení“, známost, moc a sílu, řeč, zjevování se, povinnosti i pocty, které jim člověk má činit.
Nejživěji působí výklad o vztahu andělů a lidí a jejich vzájemných povinnostech:
7 Ibidem, s. 56.
8 Ibidem.
andělé lidi vyučují, chválí, těší, trestají, provázejí duše zemřelých, chrání jejich těla před ďáblem a u Posledního soudu oddělují dobré od zlých; člověk je tak po celý život pod jejich ochranou, na niž je povinen reagovat vděčností – zde zřejmě autor využívá i vlastní kněžskou zkušenost a reflektuje i dobovou úctu k andělům a její fasety.
Snad až překvapivě obsáhle je rozvinuto téma „zlých andělů“. Osnova výkladu je podrobná podobně jako u „andělů dobrých“, nicméně autor opouští původní tón mírně moralizující, aby přešel k důraznému naléhání, napomínání, varování, zákazům. Čtenář se poučí, jak ďábelské nebezpečí ve svém životě rozpo-znat, jak se mu bránit. V opozici k předchozímu útěšnému obrazu soužití zbožných lidí a andělů je tu předkládán negativní obraz porušení všech předchozích zásad lidskou hloupostí, pověrečností – a nedbalostí špatných kněží. Tematizace zavrže-níhodných stránek lidského jednání je přirozeně použita jako nástroj k ostřejšímu, moralistně vyhrocenějšímu výkladu. Oba obrazy jsou tak emočně velmi rozdílné:
apel, příkaz, varování před hříchem s jeho fatálním dopadem na spásu člověka je přirozeně mnohem vypjatější. Zaujme především podrobná typologie čarodějnictví (osm druhů9), zde se vedle biblických důkazů o jejich existenci výjimečně prosazu-je i dobová praktická zkušenost, stejně jako u popisů všech zakázaných magických praktik („točení řičicí, kolem mlejnským, sekerou“, četba čarodějnických knih), hovoří se o „nynějších pověrných lidech“ a opět o „špatných kněžích“, kteří jim nedokážou v pěstování magie zabránit. Biblické příběhy použité jako varovná exempla nevytvářejí jako v případě líčení dobrých andělů vizi jednotného proudu, v němž biblické postavy jednají v souladu s nimi, jsou jimi vedeny a chráněny.
Takový kýžený pozitivní a následováníhodný obraz duchovní vzájemnosti „andělé zlí“ přirozeně porušují: už sám fakt jejich odpadlictví otvírá prostor pro tematizaci zla, víc tu vynikne odvěkost konfliktu mezi dobrem a zlem, nástrahy kladené nejpr-ve biblickým postavám se znovu a znovu opakují i v přítomnosti; namísto klidného plynutí života s „dobrými anděli“ je tu obraz dramatických konfliktů. Konečného výklad o zlých andělích působí jako „negativní katechismus“, na jehož pozadí výrazněji vyniknou ctnosti, o něž má člověk ve svém životě usilovat – více než na jiných místech Theatra divina tu vyvstávají důležité cíle nábožensky vzdělávací.
Příznačné je též uvažování o zázracích. Je to téma živé, rozvíjející se ba-rokní zbožnost téma zázraku jako důkazu boží vůle soustavně pěstuje, ovšem zejména ve svém katolickém proudu. Konečný jako nekatolík k zázraku přistupuje z jiného úhlu pohledu: zabývá se jím až ve výkladu o zlých andělech, a tedy větší důraz než na pravý, boží zázrak, klade na otázku jeho správného rozpoznání od zázraku, jenž je dílem ďábla. Ten pak zevrubně vysvětluje v opozici k zázraku božímu („ďáblův“ je lživý, klamavý, pravdu boží zatemňuje, zlehčuje čest a slávu
9 Patří sem věštec, planetář či snář, čarodějník, kouzelník či kejklíř (kteří lidský zrak mámí), losník, zaklínač, hadač, černokněžník. Viz Konečný Matouš, op. cit., s. 151.
boží, vede člověka „k zahynutí věčnému“). Víc pozornosti věnuje tedy nekatolík Konečný aspektu možnosti špatné interpretace, a tedy nebezpečí ohrožení člověka, ostatně zde už připomenutý jeho souvěrec Komenský se domnívá, že doba, kdy Bůh promlouval k člověku prostřednictvím zázraků, už pominula.
Navzdory všem uplatněným postupům, jež původní strohou strukturu textu mohou beletrizovat, zůstává Konečného Theatrum divinum prací naukovou, encyklopedickou, v níž dominuje důraz na strukturování látky, aby jasně vynikly vztahy, analogie i protiklady pojmů a témat, jež lze pomocí poměrně jednoduchého a sdělného pojmového aparátu zachytit. Vize světa-theatra božího defilujícího před divákem v šesti dějstvích, jakkoli má potenciálně dramatický charakter, je využita jako přehledné schéma, v jehož kompozici čtenář (velmi často nezkušený) neztratí orientaci, jeho pohyb takto interpretovaným světem mu dává jistotu, že každý z prvků, u něhož se se zájmem zastaví, je součástí logického systému zaštítěného nejvyšší, boží autoritou.
Druhým textem tematizujícím anděla je spis Knížka pobožná o svatých an-jelích, v níž se vysvětluje, co jsou svatí anjelé, jak jsou na lidi laskaví, jak mnohá dobrodiní lidem činí a jak mají býti od lidí vážení a ctění (1699). Napsal jej Valentin Bernard Jestřábský (1630-1719), rodák z Moravské Ostravy, jezuita, jenž většinu života prožil jako kněz v obcích na Brněnsku. Je to typ autora pevně svázaného s prostředím moravských městeček a venkova, s jasně stanovenými cíli pastorační činnosti a velkými zkušenostmi, které zúročil ve svých nábožensky vzdělávacích textech10. Jeho spisy obecněji reprezentují dobové metody práce kněží s širokými vrstvami laických čtenářů a posluchačů. Jestřábský je invenčním autorem, který dokáže účinně toto publikum oslovit a jemuž předává poznatky, které by jinak bez poučeného vedení neumělo adekvátně absorbovat.
Od Theatra divina dělí Knížku pobožnou téměř jedno století společenského a literárního vývoje. Spojuje je sice společná intence výchovy čtenáře k poučenější víře, autory však odlišuje jejich konfesijní příslušnost se všemi důsledky z toho plynoucími: vedle českého bratra tvořícího těsně před protihabsburským povstá-ním, jehož důsledky jeho církev těžce zasáhly, je tu jezuita, do jisté míry realizující svým dílem i protireformační program, „svědek“ vrcholícího katolického baroka.
Knížka pobožná o svatých anjelích, jakkoli sepsaná až v posledním dvace-tiletí autorova života, je fakticky Jestřábského prvotinou na poli tvorby nábožensky vzdělávací. V ní použitá autorská strategie se poté v mírných modifikacích objevuje ve všech jeho česky psaných textech. Je důkazem, že vytvořený model práce se
10 Kromě zmíněného jsou např. – vide: Stellarium novum (1701), Vidění rozličné sedláčka sprostného (1710 nebo 1716), Kazatel domácí proti sedmi hlavním smrtedlným hříchům (1709), Katechismus domácí pod titulem a spůsobem rozmlouvání hospodáře s hostem (1715); je též autorem souborů latinských kázání Opus novum tripartitum concionum moralium (1712) a Concionator extemporaneus (1717).
čtenářem se osvědčil už v první jeho práci, a zůstal proto zachován i v textech dalších, byť žánrově odlišných (alegorické putování, katechizující výkladové texty, dialogy aj.). Knížka pobožná je dvoudílný text, v první části tematizující andělskou látku, v druhé přecházející od katechizačního výkladu k „meditatio“, k níž čtenáře vedou zde shromážděné modlitby k andělům. Latinská dedikace archandělu Mi-chaelovi i ostatním andělům je tradičním vyjádřením úcty, stvrzeným ilustrací na frontispisu, andělem doprovázejícím člověka do kostela, k modlitbě: vzájemný vztah člověka a anděla je ústředním tématem spisu. Zdůvodnění jeho vzniku
(„... ut homines simplices et plebejos de vobis, de vestra in homines charite, sollicitudinem, providentia et beneficiis edocerem“11)
je posléze rozvinuto v krátké Předmluvě pobožnému čtenáři, v níž před-kládá knihu jako nástroj k prožití úcty k andělům, aby se
„dočísti mohl každý, co jest anjel a co anjel strážce: item, jaká jeho láska k člověku, jaká dob-rodiní lidé od svatých anjelův přijímají: a tomu vyrozumějíc, aby se naučil, jak jest povinen jim býti vděčný, je ctíti, pozdravovati a před nimi šetrně a počestně se chovati.“12
Je tedy Jestřábského přístup k látce poněkud jiný než je tomu u Konečné-ho, ostatně Jestřábský nepřímo reflektuje jiný stav společnosti, než v jakém tvořil Konečný. Na konci 17. století je již katolická víra ve společnosti plně prosazena, její součástí je i úcta k andělům (podobně jako velmi rozšířená úcta ke světcům či úcta mariánská). Odlišný je však autorský přístup k tématu a poněkud i cíle, k nimž text směřuje. Jako ostatně ve všech Jestřábského česky psaných pracích, jimiž oslovuje především laika, je i zde teologické zázemí „andělské látky“ vyloženo s ohledem na předpokládaný vědomostní horizont čtenářů a do jisté míry i čtenářský vkus, jak se pokusíme doložit dále. Jestřábský nemusí ideu o světě „plném andělů“, jež člověka chrání a zprostředkují jeho kontakt s Bohem, probojovávat, je zažita, jeho cílem je ji účelně a názorně propojit s morálkou, aplikovat na otázky lidské existence a per-spektivy spásy.
Jako metodu výkladu volí dialog, není to však „oživený“ výklad, jaký poz-ději použil ve svém Katechismu domácím pod titulem a spůsobem rozmlouvání hospodáře s hostem (1715), kdy je věrouka traktována na osnově rozhovoru dvou subjektů, aspoň formálně zakotvených v realitě venkovského života, který je recipi-entovi blízký. V Knížce pobožné je to formální didaktické schéma, které umožní látku přehledně rozčlenit a vyložit.
Z dvanácti kapitol prvního dílu se pouze úvodní dvě soustřeďují na podsta-tu andělské problematiky: co jsou andělé, kdo a kdy je stvořil; ve výkladu objasňuje
11 Jestřábský Valentin Bernard, Dedicatoria, [In:] Knížka pobožná, s. II.
12 Idem, Předmluva, [In:] ibidem, s. IV.
jejich krásu jako kategorii duchovní i estetickou, jejich sílu, rozumové schopnosti –
jejich krásu jako kategorii duchovní i estetickou, jejich sílu, rozumové schopnosti –