Eduard Bruna
Bezpečnostní výzkum v oblasti
konstituování a rozvoje
bezpečnostních věd
Kultura Bezpieczeństwa. Nauka-Praktyka-Refleksje nr 28, 214-227
Nauka – Praktyka – Refleksje Nr 28, 2017 (214–227)
DOI 10.24356/KB/28/11
BEZPEČNOSTNÍ VÝZKUM V OBLASTI
KONSTITUOVÁNÍ A ROZVOJE
BEZPEČNOSTNÍCH VĚD
SAFETY RESEARCH ON THE FORMATION
AND DEVELOPMENT OF SAFETY SCIENCE
VIKTOR PORADA Vysoká škola finanční a správní, Praha KVĚTOŇ HOLCR Paneurópska vysoká škola v Bratislavě EDUARD BRUNA Vysoká škola finanční a správní, Praha
Abstract
The development of each particular science is to some extent determined by ideas about its place in the system of scientific knowledge. In this Com-munication are formulated suggestions and problems related to security research in the process of formation and development of safety science. Attention is focused on the theoretical and methodological approaches and questions exploring the needs of scientific knowledge and its transfer to a security practice.
Keywords: Theory, methodology, police and security science, safety research
Abstrakt
Rozvoj každé konkrétní vědy je do jisté míry determinován představami o jejím místě v systému vědního poznání. V předkládaném sdělení jsou formulovány náměty a problémy spojené s bezpečnostním výzkumem v procesu konstituování a rozvojem bezpečnostních věd. Pozornost je zamě-řená na teoretické a metodologické přístupy a na otázky zkoumání potřeb vědeckých poznatků a jejich transfer do bezpečnostní praxe.
Klíčová slova: Teorie, metodologie, policejní a bezpečnostní vědy, bezpečnostní výzkum
Úvod
Rozvoj každé konkrétní vědy je do jisté míry determinován představami o jejím místě v systému vědního poznání. V historii bezpečnostních činností mělo a má i v současné době řešení této otázky podstatný význam pro určení její funkce a úlohy v bezpečnostní politice státu (celé EU) i při objasnění zdrojů těch poznatků, jejichž využívání zvyšuje potenciál bezpečnostních prostředků a metod identifikace, poznání bezpečnostní situace, ale i procesu realizace konkrétních bezpečnostních činnosti.
V současném období se výrazně zvyšuje potřeba nových vědeckých poznatků a potřeba vědecké organizace systému bezpečnostních činnosti. Nové strukturální a funkcionální dimenze bezpečnostní praxe vyžadují efektivní transfer vědeckých poznatků, který funguje jako permanentní extenze a vzájemné ovlivňování vědeckých poznatků a praktické činnosti. Jeho efektivnost je ovlivňována především úrovní reálného využívání vě-deckých poznatků v bezpečnostní praxi.
Transfer vědeckých poznatků do bezpečnostní praxe je aktualizovaný a dynamizovaný následujícími potřebami:
– Potřeba adekvátně a včas reagovat na měnící se podmínky ve vývoji bezpečnostní situace.
– Potřeba komplexně a vědecky reagovat na procesy modernizace a orga-nizovanosti metod a prostředků ohrožujících bezpečnost občanů. – Potřeba v reálném čase identifikovat a řešit rozpory mezi dynamicky se
měnící situací a relativně stabilními přístupy jejího řešení.
– Potřeba měnit a stabilizovat postavení bezpečnostních orgánů a orga-nizací.
– Potřeba efektivněji využívat existující vědecké poznatky v bezpečnost-ních činnostech a intenzivněji inovovat tradiční postupy.
– Potřeba rychleji a důsledněji překonávat gnozeologické, osobnostní, sociální a bezpečnostně orientované odborné překážky, které vznikají v transferu vědeckých poznatků.
Transfer vědeckých poznatků probíhá v proměnlivém a sociálně složitém sociálním prostředí, které průběžně generuje množství různých bezpeč-nostních situací, jejichž řešení je ovlivňováno řadou nejrůznějších faktorů: – konkrétní úrovní konstituování a rozvoje bezpečnostních věd na
národ-ní a mezinárodnárod-ní úrovni,
– úrovní a stupněm institucionálního zabezpečení bezpečnostních věd (materiálního, personálního, finančního apod.),
– efektivností transferu vědeckých poznatků do profesních činností bez-pečnostních orgánů, především do řídící činnosti bezbez-pečnostních ma-nažerů základního, středního i vrcholového stupně,
– připraveností vědeckého společenství bezpečnostních věd poskytovat bezpečnostní praxi využitelné vědecké poznatky,
– připravenost subjektů bezpečnostní praxe systematicky přijímat, apli-kovat a využívat vědecké poznatky (na všech úrovních manažerských funkcí ministerstva vnitra, ministerstva obrany a dalších stupňů řízení bezpečnostních orgánů),
– stupněm eliminace retardačních faktorů a bariér.
Je potřebné zkoumat nejen „technologické“ aspekty získávání vědeckých poznatků, jejich gnozeologická omezení, ale také proces jejich realizace v konkrétní bezpečnostní činnosti. Spíše však tušíme, že představy o mož-nostech efektivního využívání vědeckých poznatků jsou neúplné a zkreslo-vané vlivem nejrůznějších skutečností. Současně lze také předpokládat, že nedostatečné jsou také představy teoretické fronty o možnostech efektivního využívání vědeckých poznatků v bezpečnostní praxi. Analyzovat skutečný stav a hledat jeho příčiny je pochopitelně velmi důležité, ale také z mnoha důvodů značně obtížné teoreticky, metodicky, časově i sociálně.
V současnosti je málo relevantních údajů, které by mohly vypovídat o efektivnosti transferu vědeckých poznatků do bezpečnostní praxe. Proto je potřebné postupně skládat mozaiku parciálních problémů, prohlubovat analýzu determinujících a ovlivňujících faktorů, formulovat a ověřovat hypotetická tvrzení a postupně hledat metodicky uspokojivá řešení.
Všeobecně můžeme konstatovat, že neexistuje žádná právní či orga-nizační norma, která by v bezpečnostní organizaci explicitně nařizovala aplikovat vědecké poznatky do bezpečnostní praxe. Uvedené konstatování jen umocňuje význam subjektů transformace, jejich hodnotové orientace
a pozitivní postoje potřebné pro identifikaci vědeckých poznatků a jejich využívání v konkrétní bezpečnostní činnosti.
V některých směrech jsme předložili vlastní výsledky, ale upozorňujeme na naléhavou potřebu se nadále vážným způsobem, tedy výzkumem, zabývat: – Základními kategoriemi úvodu do teorie a metodologie bezpečnostních
věd s cílem připravit tak podmínky, pro rozvíjení se konstitujícího no-vého vědního oboru „Bezpečnostní vědy“. To znamená pokračovat ve snaze prohloubení poznatků o základních teoretických a metodologic-kých přístupech, které umožní následnou analýzu a prohloubení zna-lostí o bezpečnostní profesi, cílech a úkolech bezpečnostních orgánů, bezpečnostních situací a bezpečnostních činnostech.
– Dále nastínit ve formě modelové představy schéma o tom, jak vědecké poznatky získávat, rozšiřovat, implementovat a transformovat do bez-pečnostní praxe. Jde o to pochopit a prozkoumat, jak se vědecké pozná-ní a jeho výsledky prosazují do složitých variant bezpečnostpozná-ní praxe, analyzovat metodologické, metodické i konceptuální základy procesu transformace vědeckých poznatků do základních struktur bezpečnostní organizace. Lze předpokládat, že dosažené poznatky přispěji k prosazení širšího užívání, rozšiřování a posilování vědeckých poznatků v bezpeč-nostní činnosti.
Struktura nových poznatků v uvedeném směru by mohla být zaměřená na tento obsah (okruh problémových úkolů), který by mohl být součástí výzkumu orientovaného na konstituování a rozvoj bezpečnostních věd: – Metodologické analýzy (přístupy a úrovně) a formování bezpečnostních
věd. Zde se nabízí pojednání o praxeologii jako vědě o správném jedná-ní, o metodologii, její struktuře, funkcích, úlohách a cílech. V další části jsou lze předpokládat zařazení základních komponent vědeckého po-znání, jeho objekt a subjekt, stupně, roviny a jejich vzájemné souvislosti. Následně je třeba popsat algoritmus vědeckého poznání a uvést, jak jsou charakterizovány jeho základní formy, počínaje vědeckým faktem přes vědecký problém, hypotézy až po vědeckou teorii a její základní znaky a funkce.
– Teoretická východiska metodologie orientovat na vymezení praktických věd, a jejich zaměření na praktické vědy jako vědy o umělém a o jedná-ní, a uvedení základních charakteristik praktických věd a naznačit celý cyklus praktického poznání.
– Bezpečnostní vědy tedy rozvíjet jako „vědy praktické“, tzn. předložit základní pojmy a východiska teorie bezpečnostních věd, předmět
bez-pečnostních věd, kategorie bezpečnost a bezpečnostní jednání, profesní profil a profesní činnost bezpečnostního pracovníka a charakteristické aspekty teorie bezpečnostní činnosti, která obsahuje základní aspekty bezpečnostní činnosti, která je zaměřena na teoreticko-metodologická východiska zkoumání a podstatu bezpečnostních činnosti a její determi-nanty, charakteristické rysy bezpečnostních činnosti a základní principy bezpečnostní činnosti. Dále rozpracování otázky: pojem, obsah a hlavní organizačně taktické formy bezpečnostních činnosti.
– Gnozeologické a sociální komponenty bezpečnostních věd. Tento okruh problémů může být zaměřen na systémové uspořádání bezpečnostně--vědního poznání. Zde lze předpokládat popis geneze, strukturu, zá-kladní metodologické instrumentarium bezpečnostně-vědního poznání a také předložení klasifikace metod vědeckého poznání. Dále objasnit společenské komponenty bezpečnostních věd, zejména jejich vědecké společenství, společenskou objednávku vyvolávající potřebu konstituo-vání bezpečnostních věd a popis specifik komunikace mezi představiteli bezpečnostních věd a bezpečnostní praxe.
– Rozvíjet znalostí o potřebách vědeckých poznatků v současné bezpeč-nostní praxi. Východiskem bude samotné filozofické chápání vztahu teorie a praxe, které analyzuje a definuje složitě strukturovaný fenomén potřeb bezpečnostní praxe z hlediska psychologického, sociologického a profesiografického přístupu a uvádí indikátory pro poznání potřeb bezpečnostní praxe. V rámci potřeb včasnosti nových vědeckých po-znatků obsahuje prognózování jako specifický druh vědeckého pozná-ní, metodiku a metody získávání prognostických poznatků a využívání prognostických poznatků v prostředí bezpečnostní organizace.
– Transfer vědeckých poznatků do bezpečnostní praxe, analyzuje charak-teristické rysy, stránky transferu a uvádí možné pohledy a přístupy na jeho chápání, v rámci informačního transferu vědeckých poznatků do bezpečnostní praxe se prezentuje globální plán informačních potřeb, informace jako prostředek poznání bezpečnostní situace, informační cyklus a proces praktické realizace informačního cyklu, který je završen celkovým přehledem na různé aspekty transferu vědeckých poznatků do praxe.
Toto pojednání lze završit např. problematikou transferu vědeckých poznatků v přípravě a realizaci rozhodnutí, která je složena z těchto části: obecná východiska integrování vědeckých poznatků do činnosti všech or-ganizačních prvků bezpečnostní organizace, roviny transferu vědeckých
poznatků, transfer vědeckých poznatků v procesu rozhodování, bezpeč-nostní manažer jako řídící subjekt transferu a bariéry transferu vědeckých poznatků.
Metodologických analýzy a formování bezpečnostních věd
Při rozpracování speciálních metodologických problémů bezpečnostních věd, nelze ignorovat stav, a tedy výsledky, které se dosáhly při výstavbě me-todologie ve 20. století na různých úrovních a určených pro různé skupiny (typy) vědních disciplín.
Existuje mnoho koncepcí metodologie věd i metodologie praktických věd, které by mohly tvořit vhodné východisko, základ, „vzor“ práce na formování prvotní koncepce metodologie bezpečnostních věd. Jedno ze zajímavých východisek vidíme ve využití výsledků a zkušeností, které se dosáhly při budování a naplňování programů obecné metodologie (pra-xeologie) (T. Kotarbiński), metodologie věd (K. Ajdukiewicz) a v duchu těchto programů rozvíjené metodologie praktických věd (W. Gasparského a dalších metodologů). Šlo by o kontinuování polské metodologické tradice, tzv. praxeologické tradice. Myslíme si, že rozhodnutí využít tyto výsledky a zkušenosti by nám poskytlo mnoho znalostí, metod (způsobů), „vzorů“ a též rozpracovaný konceptuální aparát na řešení problémů na úrovni for-mující se speciální metodologie věd. Takto postupoval W. Gasparski při přípravě vlastního náčrtu programu metodologie praktických věd. Využil přitom program metodologie K. Ajdukiewicze a koncepci praktických věd T. Kotarbińského. Uvědomil si, že „poskytují dobře zdůvodněné (ugruntowa-ne) základy metodologie projektování. Toto chápání spojuje praxeologický přístup s přístupem systémovým“1.
Právě z tohoto pohledu hodláme ukázat a charakterizovat úlohy, funkce a cíle obecné metodologie (praxeologie), metodologie věd a metodologie praktických věd, jejich význam a možnosti při zkoumání speciálních meto-dologických problémů, včetně metometo-dologických problémů bezpečnostních věd.
Chceme upozornit, že věda, stejně jako i speciální vědy jsou předmětem nejen metodologických analýz, ale i dalších vědních disciplín, které dostaly název vědy o vědě. Ukážeme, že metodologie věd i metodologie praktických věd jsou jen jednou z mnohých věd o vědě. Ani metodologické analýzy, ani 1 W. Gasparski, Prolegomena do metodologii projektowania, [w:] Prakseologia. č. 41, 1972.
analýzy vědy realizované dalšími vědami o vědě (historií vědy, sociologií vědy apod.) nemohou nahradit speciální vědy, jejich kompetence při řešení jejich konkrétních problémů. Metodologie věd, historie vědy, sociologie vědy a další vědy o vědě plní při poznávání vědy jiné úlohy a cíle. Vznikly jako významný produkt rozvoje věd a důležitý nástroj jejich reflexe. V této souvislosti se zaměříme na následující okruhy problémů: Úlohy a cíle praxe-ologie (obecné metodpraxe-ologie), Úlohy a funkce metodpraxe-ologie věd, Metodpraxe-ologie vědeckého poznání.
Úlohy a cíle praxeologie
Jako východisko našich analýz úloh a cílů praxeologie využijeme jednu z jejích mnohých charakteristik. Praxeologie (z řeckého praxis – čin, čin-nost, jednání; lógos – věda) je věda o správném jednání2. Praxeologie jako vědní disciplína vyrostla z bohatých, mnohotvárných a nevyčerpatelných zdrojů, které ve svých tvrzeních obsahovaly neocenitelné informace o lid-ské praktické zkušenosti o moudrosti. Jsou to „pravdy, ke kterým lidstvo dospělo během staletého praktikování ekonomizace a jiných druhů zdo-konalování jednání“3. Praxeologie soustřeďuje pozornost na jednání, kde má důležité místo subjekt jednání, člověk a jeho vědomá zaměřenost na správnost jednání (činnost)4.
Historie praxeologie ukazuje, že důležitým zdrojem jejího myšlení byly různá přísloví, aforizmy, výroky filozofů, které se týkaly praktické a životní zkušenosti. Úlohou praxeologů bylo na jejich základě formulovat tvrzení, doporučení, zákazy, výstrahy týkající se správného jednání. Jak zdůraznil T. Kotarbiński, praxeologie nevyžaduje „žádnou etickou ctnost, nýbrž racio-nálnost průběhu jednání“. Praxeolog si uvědomuje, že v různých morálních poučeních, bajkách se střídají tvrzení, ve kterých vystupují odkazy na dobro, 2 Polský termín „sprawny“ jsme překládali do slovenštiny termínem „správny“. V rámci
českého překladu byly použité na překlad významu tohoto termínu také dva termíny, a to „dokonalý“, „náležitý“. Překladatel upozornil na problémy spojené s nalezením nejvhodnějšího ekvivalentu polskému termínu „sprawny“.
3 T. Kotarbiński, Sprawność i błąd, Państwowe Zakłady Wydawnictw Szkolnych,
Warsza-wa 1970, s. 121.
4 Vtextu budeme používat termíny „jednání“, „činnost“ jako významové ekvivalenty
především ze stylistických důvodů. Termín „činnost“ budeme používat podobně jako termín „jednání“ na označení vědomého lidského jednání. Termín „činnost“ se používá i v širším významu na označení vědomé, tvůrčí činnosti člověka, ale i na označení činnosti zvířete, stroje, podvědomých, reflexivních činností, které nezahrnujeme do významu termínu „jednání“.
šlechetnost, důstojnost s tvrzeními, která „svým izolovaným obsahem jsou zcela prostá jakékoli emocionální propagandy, s ‘chladnými‘ tvrzeními, jejichž předmětem je účelnost či protiúčelnost, náležitost či nenáležitost těch či oněch způsobů přistupování k věci“5. To neznamená, že praxeolo-gie nehodnotí lidské jednání, ale přistupuje k němu, jak ještě naznačíme, z pohledu „technických“ aspektů.
Ve druhé polovici 19. století začaly vznikat, pokud použijeme Kotar-bińského termín, „počáteční formy“ nebo „embryonální formy“ praxeo-logie. Jejich tvůrci byli předchůdci Kotarbińského výkladu praxeologie, která poskytla výklad lidského jednání v „úplné obecnosti“6. Předchůdcům T. Kotarbińského se nepodařilo udělat rozhodující krok na cestě k praxeo-logii, a tedy vytvořit „základy teorie jednání“, a zároveň se na dané základy podívat „z určitého hlediska – účinnosti“7. Tvůrcem praxeologie jako vědy o zásadách správného jednání, systematické kodifikaci takovýchto zásad se stal T. Kotarbiński. Prvou prací věnovanou této problematice byly
Szki-ce praktyczne 1913. Jeho Szki-cesta k praxeologii jako „kompaktnímu Szki-celku“
(T. Pszczołowski) anebo „konzistentní doktríně“ (T. Kotarbiński) trvala ještě více než padesát roků a v určitém smyslu ji dovršil v práci Traktat
o dobrej robocie (1955).
Praxeologie je zajímavým a ilustrativním příkladem vzniku a konstitu-ování nové disciplíny, která se zaměřila na zkoumání správného jednání. Historie praxeologie popsala její zdroje, ze kterých praxeologické myšlení vycházelo a tvořilo východiskový materiál pro její zobecňování. Její pro-blémy dlouho dřímaly, jak vzpomenul Kotarbiński, v nějaké inkubační formě. „Nakonec stává se i to, že přichází čas na (daný) soubor problémů, který doposud dřímal v nějaké inkubační formě a nyní se stal z nějakých 5 T. Kotarbiński, Pojęcia i zagadnienia metodologii ogólnej i metodologii nauk
prak-tycznych, [w:] Studia Filozoficzne, č. 3, 1972. s. 16.
6 První výklad praxeologie podal M. Martin pod názvem „ponologie“ v práci Ponos
(řecky práce) (1863). Termín „praxeologie“ podle historika praxeologie J. Jordana (J. Ostrowského) použil L. Bourdeau (1882) v díle Teorie věd. A. V. Espinas zamýšlel vy-budovat praxeologii pod názvem „obecná technologie“, která měla zkoumat pravidla z oblasti technik a různých užitkových umění. A. Bogdanov v práci Tektologie zkoumal „mnohost forem jednání z co nejobecnější perspektivy“ (T. Kotarbiński). E. Słucki napsal práci věnovanou formálně-praxeologickým zásadám výstavby ekonomie (1926). Vznikly i další práce úzce spojené s problematikou praxeologie a jejími různými zdroji.
7 T. Pszczołowski, Zasady sprawnego działania, Wiedza Powszechna. Warszawa 1967,
důvodů přitažlivým. Právě podobný osud povolává do života praxeologii“8. Ve svém rozvoji zaznamenala přechod od „embryonálního“ stádia do stádia „zralého“, které bylo založené na bázi systematického využívání vědeckých poznatků již zformovaných nebo vznikajících vědních disciplín a speciali-zací, které různým způsobem ovlivňovaly praxeologii.
Praxeologie si ve vzájemných vztazích (působeních) k jiným vědám na různých úrovních obecnosti dále formovala a vymezovala svůj předmět zkoumání, rozšiřovala svoji poznatkovou bázi a metodologické instrumen-tárium a zpřesňovala hranice svojí aplikability. Výrazné vzájemné vlivy byly na jedné straně mezi praxeologií a na druhé straně mezi vědami o práci, dalšími speciálními vědními disciplínami, jako je ekonomie, sociologie, právo, psychologie, ale i mezi nově vzniknutými specializacemi a vědami, jako je kybernetika, teorie informací, teorie systémů, teorie her, teorie rozho-dování. Je třeba vzpomenout i vzájemné vztahy mezi praxeologií a filozofií, které v této souvislosti nebudeme zkoumat. Zvláště si však budeme všímat vliv praxeologie (obecné metodologie) na metodologii věd a metodologii praktických věd pěstovaných na různých úrovních.
V našich dalších úvahách budeme vycházet z Kotarbińského koncentro-vaného vyjádření úloh a cílů praxeologie, které formuloval takto: „A to, za prvé, vyjasňování pojmů, za druhé – formulování tvrzení, za třetí – vyna-lézání nových tvrzení a za čtvrté – systematizace tvrzení, za páté – jejich používání9. Nejsou to jednoduché úlohy. Jejich realizací praxeologie sleduje dosažení hlavního cíle, a to systematického prozkoumání správného jednání a formulování obecných zásad, norem správného jednání.
První úlohou je vyjasňování pojmů. Je úzce spojená s budováním jazyka praxeologie, s budováním specifického praxeologického konceptuálního aparátu, praxeologického slovníku, který se využívá na formulování pra-xeologických tvrzení. T. Kotarbiński a další praxeologové vybudovali origi-nální slovník praxeologických termínů. Při jeho výstavbě se jasně projevila tradice analytického uvažování, využívajícího prostředky, které poskytuje i moderní formální logika. Dosáhnout přesnost, odstraňovat nejasnosti, mnohoznačnosti, neostrosti výrazů, které patří do praxeologického slovní-ku, je důležitou úlohou praxeologa. Zpřesňování jazyka nepovažují praxeo-logové za samoúčel. „Ukazuje se, že je užitečné a nevyhnutelné mít arzenál co nejpreciznějších slovních nástrojů. Chápajíc to, praxeologové přistoupili 8 T. Kotarbiński, Úlohy a problémy praxeologie, [w:] Filozofia. XXVI, č. 1, 1958. s. 14. 9 T. Kotarbiński, Hasło dobrej roboty, Wiedza Powszechna, Warszawa 1968, s. 10.
ke konstrukci slovníku praxeologických termínů“10. Kotarbiński zahrnul do tohoto slovníku: 1. termíny sloužící k popisu struktury činů, které nemají hodnotící charakter, a 2. termíny vyjadřující technické, utilitární hodnocení z hlediska správnosti jednání.
Zdůraznili jsme, že praxeologie soustřeďuje svoji pozornost na vědomé lidské činnosti, kterým můžeme přiřadit přívlastek „správné“. Předpokládá to vypracování celé řady dalších specifických praxeologických pojmů, které mají hodnotící charakter a patří do části praxeologie, kterou Kotarbiński nazval normativní. Její základní úloha spočívá ve formulování norem (di-rektiv, pravidel) správného jednání. Při záměrech jednání se setkáváme s hodnotami, které se dělí na hodnoty emocionální (vyjadřují citový vztah ve vztahu k hodnocenému jednání) hodnoty utilitární (technické, nevyjadřují citový vztah k tomu, co je hodnocené). Podle Kotarbińského jen „utilitární hodnoty určují rozsah úloh praxeologie“11.
Závěr
Předkládané odborné sdělení, které jsme uvedli, není v žádném směru závazné pro budoucí řešitele v tomto směru, jde pouze a myslíme si, že o podložený podnět, námět pro vytvoření smysluplné struktury nového mezinárodního bezpečnostního výzkumu zaměřeného na teoretické a me-todologické problémy konstituování a rozvoj bezpečnostních věd.
Jsme si samozřejmě vědomi toho, že výstupy vědeckých aktivit, které byly dosaženy pro konstituování policejních věd nepretendují na jejich úplnost, tím méně na jejich korektní vyřešení12.
Spíše naopak, předkládané výstupy považujeme za vstupní etapu procesu dalšího rozvíjení policejních, ale i bezpečnostních věd. Jejich budování jako plnohodnotného (a vědeckou komunitou akceptovaného) vědního odboru bude žádoucí kriticky přehodnotit námi předložené názory na meritorní problémy a postupně je rozšiřovat, prohlubovat, zpřesňovat a systémově integrovat.
Vědeckým problémem s nejvyšší prioritou je a nesporně bude i v bližší budoucnosti precizace samotného předmětu bezpečnostních věd. Aktu-álním tématem doposud neuzavřených odborných diskusí jsou zejména otázky spojené se vztahy mezi policejními vědami na straně jedné a vědami 10 Ibidem, s. 21.
11 T. Kotarbiński, Hasło dobrej roboty, Wiedza Powszechna, Warszawa 1968, s. 97–98. 12 V. Porada, K. Holcr et al. Policejní vědy, Aleš Čeněk, Plzeň 2011, K. Holcr, V. Porada et
právními a rodícími se vědami bezpečnostními na straně druhé. Většinově již bylo dosaženo shody v tom, že policejní vědy vchází do (konstituujících se) věd bezpečnostních. Dramatičtější diskuse doposud probíhají mezi od-borníky, kteří až hypertrofizují právní aspekty policejních a bezpečnostních věd a odborníky, kteří obhajují jejich autonomii (bez toho, že by význam právních věd pro policejní a bezpečnostní činnosti ignorovali).
Druhým meritorním problémem bezprostředně podmiňujícím další rozvíjení bezpečnostních věd je jejich metodologické instrumentarium.
Jinak řečeno, vědecké teorie nemohou získat status vědeckosti, aniž by byly uvedeny i nástroje, pomoci níž byly tyto teorie budované. V tomto směru se nabízí využití doposud nedoceněnou metodologii věd praktických, jakožto věd o bezpečnostních činnostech, věd o jejich projektování a ko-nec konců o jejich optimalizaci. Poukazuje na malou efektivnost předtím upřednostňované metodologie věd fundamentálních, jež svoje poslání, být nástrojem rozvíjení bezpečnostních věd neprokázala. Neméně významné úlohy jsou spojené s dalšími adaptacemi metod jiných (příbuzných) věd v prospěch věd bezpečnostních.
Třetím základním vědeckým problémem, který bude před vědeckým společenstvím bezpečnostních věd s větší či menší naléhavostí vyvstávat, nesporně bude potřeba systematického rozšiřování a zpřesňování katego-riálního aparátu. Samotná bezpečnostní praxe si vynutila vytvoření vše-obecně užívaných pojmů, které také v každodenní komunikaci víceméně uspokojivě fungují. Třeba však přiznat, že jejich neurčitost, nepřesnost a nejednoznačnost způsobuje nejednou komunikační nedorozumění.
Od jazyka vědy se však požaduje určitost, přesnost a jednoznačnost. To ale neznamená, že jazyk vědy a jazyk hovorový jsou od sebe oddělené. Jazyk hovorový do jazyka vědy vchází, avšak po předchozím definová-ní jeho pojmů, po vymezedefinová-ní jejich rozsahu a obsahu. Právě tyto operace s pojmy jsou a zůstanou i v budoucnosti významnou úlohou rozvíjejících se bezpečnostních věd.
Čtvrtým základním znakem vědních oborů je budování systému vlast-ních vědeckých teorií. Bylo-li řečeno, že policejní vědy je žádoucí rozvíjet jako vědy praktické, pak tím nebylo míněno, že nemají svoji teorii. Bezpeč-nostní vědy bez vlastní teorie by samozřejmě ztratily status vědního oboru. Bezpečnostní vědy se liší od věd fundamentálních především typem otázek a adekvátních odpovědí, jejichž systémová integrace tvoří systém teorie.
Za meritorní otázky věd fundamentálních jsou považovány otázky „co je a proč to je?“ a věd praktických „co má být a jak toho co nejefektivněji
dosáhnout?“. Hlavní funkcí věd fundamentálních je „vysvětlování jevů“, věd praktických „projektování efektivního jednání“. Artefakty věd fundamen-tálních jsou hodnoceny jako „pravdivé nebo nepravdivé“, věd praktických jako „správné nebo nesprávné“. Bezpečnostní vědy jako vědy praktické si tak budují svůj systém teorie, avšak jiným způsobem nežli vědy fundamentální. Jeho další rozvíjení tedy patří k trvalým úlohám vědeckého společenství bezpečnostních věd.
Konstituování a rozvíjení bezpečnostních věd je nemyslitelné bez vě-deckého společenství, tedy vysoce kvalifikovaných odborníků aktivně pů-sobících v policii a jiných bezpečnostních sborech. Jeho příprava se musí stát integrální součástí rozvíjení policejních i bezpečnostních věd. Obsah a metodiku přípravy vědeckého společenství těchto věd nelze volit sub-jektivně, bez zohledňování objektivních faktorů, které náplň a formy jeho přípravy bezprostředně anebo i zprostředkovaně ovlivňují. Ať už bude zvolený jakýkoliv model přípravy vědeckého společenství, musí podle nás splňovat tyto požadavky:
– vycházet z komplexní analýzy aktuálních a permanentně se měnících potřeb bezpečnostní praxe. Jinak řečeno, přípravě profesionálů půso-bících v bezpečnostních organizacích zajištujících bezpečnost občanů a státu by mělo předcházet vypracování profesiogramů rozhodujících činností,
– následovat by mělo vypracování profilů absolventů, vybavených zna-lostmi a dovednostmi korespondujícími s odpovídajícími profesiogra-my. Odborně náročné úlohy spojené s rozvíjením bezpečnostních věd budou nutně vyžadovat obrat v přípravě studentů třetího stupně vyso-koškolského studia (doktorandů). Bude žádoucí posilnění vědecké části jejich studia a také důslednější orientace jejich vědeckých aktivit na ak-tuální problematiku bezpečnostních věd. Netřeba zvláště zdůvodňovat, že rozvoj bezpečnostních věd by výrazně podpořily kvalifikační práce vypracovávané při získávání vědecko-pedagogických titulů (docentů a profesorů, na Slovensku i doktorů věd),
– až v třetím kroku by měl být vypracovávaný obsah a voleny cíle studij-ních oborů, zejména studijstudij-ních odborů doktorandského studia. Za nere-álnou by neměla být považována ambice začlenění bezpečnostních věd do systému už etablovaných vědních oborů, jakož i současné soustavy studijních oborů.
Rozvíjení bezpečnostních věd se neobejde ani bez aktivní a systematické spolupráce s vědeckými domácími a zahraničními vědeckými nebo
vědec-ko-pedagogickými institucemi. Již navázané kontakty by měly být posilněny (resp. obnoveny) a formou mezinárodních výzkumných týmů, autorských kolektivů nebo mezinárodních konferencí, seminářů, workshopů a jiných vědecko-teoretických aktivit integrovat rozptýlené odborné, personální, finanční a další potenciály participujících zemí.
Příspěvek byl podpořen z prostředků Institucionální podpory na dlouho-dobý koncepční rozvoj výzkumné organizace Vysoké školy finanční a správní. The paper has supported by the Institutional support for long-term strategic development of the research organization University of Finance and Administration.
Literatura
1. Černík V., Viceník J., Višňovský E., Praktické usudzovanie, konanie
a humanitná intepretácia, IRIS, Bratislava 2000.
2. Erneker J., Porada V. et al., Problémy transferu vědeckých poznatků
v prostředí policejní organizace, PA ČR, Praha 2004.
3. Erneker J., Porada V., Poznávaní potřeb a transfer vědeckých poznatků
do policejní praxe, PA ČR, Praha 2006.
4. Fehérváry J., Hanak G., Hofinger V., Stummvoll G. et al., Theory and
Practice of Police Research in Europe (Presentations and Contributions from CEPOL Poliíce Research and Science Conferences 2003–2005),
CE-POL-European Police College, Bramshil /Viena 2006. 5. Filkorn V., Pojem metódy, [w:] Filozofia, roč. 1972, č. 3 a 6.
6. Gasparski W., A Philosophy of Practically. A treatise on the Philosophy of
Tadeusz Kotarbinski, [w:] Acta Philosophica Fennica. Vol. 53, Helsinki
1993, s. 25–32.
7. Gasparski W., Projektowanie, nauka i filozofia: perspektywa
prakseo-logiczna. [w:] Dziedzictwo logicznego empiryzmu (ed. M. Czarnocka),
Wydawnictwo IFIS PAN, Warszawa 1995, s. 91–109.
8. Gasparski W., Prolegomena do metodologii projektowania, [w:]
Prakse-ologia. č. 41, 1972. s. 5–22.
9. Gasparski W., Straecki A., Badania projektowania: programy,
osiągnię-cia, kierunki rozwoju (Próba charakterystyki), [w:] Prakseologia. č. 2,
Warszawa 1979. s. 9–12.
10. Holcr K., Porada V. et al., Policajné vedy. Úvod do teórie a metodologie, Aleš Čeněk, Plzeň 2011.
11. Holcr K., Porada V. et al., Úvod do teorie a metodologie policejních věd, PA ČR, Praha 2004.
12. Holcr K., Viceník J., K niektorým vybraným filozofickým
a metodo-logickým otázkám konštituovania policajnej vedy, [w:] Policajná teória a prax. č. 1/1998. s. 19–20.
13. Holomek J., Šimanovská T., Úvod do metodológie praktických vied. (Pol-icajné vedy ako vedy praktické.), Akadémia PZ, Bratislava 2002. 14. Kmita J., Z metodologicznych problemów interpretacji humanistycznej,
PWN, Warszawa 1971.
15. Kotarbiński T., Elementy teorii poznania, logiki formalnej i metodologii
nauk, Ossolineum, Wroclaw, Warszawa, Kraków 1961.
16. Kotarbiński T., Hasło dobrej roboty, Wiedza Powszechna, Warszawa 1968. 17. Kotarbiński T., Medytacje o życiu godziwym, Wiedza Pawszechna,
Warszawa 1967.
18. Kotarbiński T., Pojęcia i zagadnienia metodologii ogólnej i metodologii
nauk praktycznych, [w:] Studia Filozoficzne. č. 3, 1972, s. 5–12.
19. Kotarbiński T., Praxeologie, Academia, Praha 1972.
20. Kotarbiński T., Sprawność i błąd, Państwowe Zakłady Wydawnictw Szkolnych, Warszawa 1970.
21. Kotarbiński T., Úlohy a problémy praxeologie, [w:] Filozofia. XXVI, č. 1, 1958. s. 14–25.
22. Pabis S., Metodológia i metody nauk empirických, PWN, Warszawa 1985. 23. Porada V., Holcr K. et al. Policejní vědy, Aleš Čeněk, Plzeň 2011. ISBN
978–80–7380–314–8.
24. Pszczolowski T., (red.) Mala encyklopedia prakseologii i teorii organizacji, Ossolineum, Wroclaw, Warszawa, Kraków, Gdańsk 1978.
25. Pszczołowski T., Zasady sprawnego dzialania, Wiedza Powszechna, Warszawa 1967.
26. Wójcicki R., Metodologia formalna nauk empirycznych, Ossolineum, Wrocław, Warszawa, Kraków, Gdańsk 1974.
prof. JUDr. Ing. Viktor Porada, DrSc.
Institut kriminologie, bezpečnostních věd a prevence negativních jevů ve společ-nosti, Vysoká škola finanční a správní, Praha, e-mail: viktor.porada@mail.vsfs.cz prof. PhDr. Květoň Holcr, DrSc.
Paneurópska vysoká škola v Bratislavě, e-mail: kveton.holcr@paneurouni.com doc. JUDr. Eduard Bruna, Ph.D.
Fakulta právních a správních studií, Vysoká škola finanční a správní, Praha, e-mail: eduard.bruna@mail.vsfs.cz
