Widok Smuteční projev při loučení s prof. Jaroslavem Hubáčkem

K

R

O

N

I

K

A

PSMU Zlín

Smuteční pro jev při loučení s prof. Ja ro s la vem Hubáčkem

Kdo v zlaté struny zahrát zná, jej ctěte víc než sebe, neboť vás tak Bůh miloval, že poslal vám ho s nebe! Hrozné, když Bůh neo uro dou a morem trestá přísně; však ze všech trestů největší, když národ nemá písně. Ten národ ještě nezhynul, dokud mu věštec zpívá, jeť píseň v nebi zrozena a ve smrť život vlívá.

Hlubo ce zar mou cená ro di no, vážení smu teční hos té, s poh nutím jsme při ja li v těchto dnech zprávu o sko nu do bré ho člověka, ka maráda a mi lé ho ko legy pa na pro -fe so ra Ja ro sla va Hubáčka, který obdržel dar nádher né ho hla su, který když se přidá k němu další a další, pak vzniká nádherný souzvuk, jenž la hodí uchu poslu chače. Ká-zeň, píle, os ob ní zau jetí, trpěli vost, ocho ta oběto vat volný čas jsou ved le hu deb ního nadání zákla dem úspěchu sbo ro vé ho zpěvu, v němž me lo dická lin ka spo lu s har mo nií nádherně umocňu jí vznešená slo va básníků. Še velí ja ko vánek, dokáže i burácet. Kul -ti vu je poslu chače a ve de je k rozpoznání sku tečných životních hodnot – do bra, pravdy a krásy. A to vše pod ru ka ma citlivých di ri gentů jakým by li umělečtí ve doucí Pěvec-kého sdružení moravských učitelů Jan Šou pal, An tonín Tučapský, Oldřich Hal ma a od roku 1995 Lubomír Mátl, před ni miž náš drahý zesnulý stál. Při po meňme si, že Ja ro slav Hubáček stu do val na Fi lo zo fické fa kultě Ma sa ryko vy uni ver zi ty v Brně obor český jazyk – hu deb ní výcho va. Vpravdě osu dovým se sta lo náhod né setkání dvou stu dentů – Kar la Svobo dy, který tro chu una ven Ja ro sla vo vi vy právěl o svém návra tu z kon certního sjez du Pěveckého sdružení moravských učitelů. A to jej mo ti vo va lo už ve stu dentských le tech v roce 1949 ke vstu pu do to ho to slavné ho pěvecké ho těle sa,

za ložené ho prof. Fer di nan dem Va chem roku 1903 v Kroměříži. Ja ro slav se po ab so lu -to riu vy so ké školy vy dal na uči tels kou dráhu. Za kot vil pak na pe da go gické fa kultě, stal se uznávaným eru do vaným bohe mis tou, který vy cho val stov ky uči telů. Při pomínám, že po listo pa du 1989 byl zvo len v de mokra tických volbách děka nem fa kul -ty. Zasloužil se pak o za ložení Os travské uni ver zi ty v roce 1991 a stal se je jím prvním rek to rem. A při tom si našel čas k ak tivnímu členství v Pěveckém sdružení mo ravských učitelů ja ko zpěvák ve sku pině 1. basů. Po vstu pu do Pěveckého sdružení mo -ravských učitelů v roce 1949 za pouhý rok Ja ro slav Hubáček zvládl zpaměti základní re per toár a vyko nal úspěšně člens kou zkoušku. Nadše né mu, spo lehli vé mu zpěvákovi s nádherným hla sem se otevřel nový svět. Se Sdružením kon cer to val na mno ha mís -tech naší vlas ti i v řadě zemí naší mo dré pla ne ty. Ra do val se s ka marády z velkých úspěchů Mo ravských uči telů – z vítězství v me zinárodních soutěžích i z úspěšných přehlídek české ho sbo ro vé ho umění v zah ra ničí, kde Mo ravští vys tu po va li, aby tamní poslu chači ob je vi li skvosty sbo rových kom po zic našich skla da telů: Bedři cha Sme ta -ny, An tonína Dvořáka, Josefa Bohuslava Foer stra, ale pře devším skla da te le, který s Pěveckým s družením moravských učitelů tvoří spoji tou nádo bu – Leoše Janáčka. Ja ro slav Hubáček patřil vždy me zi spo lehli vé zpěváky, stal se sólis tou, který vždy odpovědně při pra ven in ter pre to val náročné sólo vé par ty například v Janáčkově Po tul -ném šílen ci, v kantátách Car la Orf fa Sunt la cri mae rerum či Bo husla va Mar tinů Ho ra tří světel, pu blikum vře le při jíma lo i je ho vys tou pení v úpravách li dových písní. Ja ro slav Hubáček byl náročný ke své mu okolí, ale pře devším k sobě. Právě pro to byl zvo -len na počátku 80. let předse dou Pěveckého sdružení moravských uči telů.

Svou aktivní činnost ukončil při tradičním ostravském koncertě v lednu 2005, kdy mu byl předán diplom o jmenování zasloužilým čle nem Pěvecké ho sdružení mo rav-ských učitelů – po obdivuhodných 56 letech poctivé aktivní pěvecké činnosti. A bylo pro něj příznačné, že až do poslední chvíle byl nadšeným obdivovatelem těch čtyř písme nek (PSMU), která pro zakladatele i velkou řadu členů vpravdě znamenala i znamená celý svět. I v dalších letech byť zpovzdálí sledoval činnost Sdružení a radoval se vpravdě z každého setkání s přáteli pěvci. A to nám vše ukazuje, že náš vzácný kolega, přítel prof. Jaroslav Hubáček nežil sám sobě, svá léta naplnil prací, láskou a obětavostí. Loučím se s milým a vzácným kolegou a kamarádem jménem všech aktivních členů Pěveckého sdružení moravských učitelů i jeho klubu veteránů a také jménem emeritního dirigenta prof. Lubomíra Mátla i současného uměleckého vedoucího Jiřího Šimáčka.

Vážení smu teční hos té, mís to u sto lu v ro din ném kruhu zůs ta lo prázdné ste jně ja -ko mís to v řadách Mo ravských uči telů. Zůstávají však krás né vzpomín ky. Všichni víme, že do bré slo vo, ale ta ké píseň mají velkou moc – ztišit bol, nabýt jis to ty, že ani smrt nemůže zpře trhat pou ta. A to při pomíná i text jedno ho z knížat českých básníků, Ja ro sla va Sei fer ta – je ho báseň Píseň, již zhu deb nil pro mužský sbor Janáčkův žák,

140 139

DOI: 10.14746/bo.2020.1.9

Jo sef Blatný, sbor, který náš drahý zesnulý nes početněkrát zpíval: Setři si slzy a usměj se upla kanýma oči ma. Každé ho dne se něco ko nčí, něco překrás né ho se počíná.

Hluboce zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté, přátelé – dnes dáváme panu prof. Jaroslavu Hubáčkovi poslední sbohem a vyslovujeme díky za dar zpěvu i za krásné přátelství. Jeho památku a odkaz poneseme spolu s jeho žáky i kolegy ve svých srdcích.

Łukasz CZAJ KA

Uniwersytet im. Adama Mickiewicza Fran tišek MIKŠ

Centrum pro studium demokracie a kultury

Intelektuální a ideologická zma te nost průkopníků

umělecké moderny by se neměla zametat pod koberec.

Rozhovor o knize Františka Mikše Rudý kohout Picasso

-tnímu umění? Byl to jen výraz vzpou ry pro ti přírodě? Proč by chom měli přírodě vy povídat válku?

F.M.: Určitě to by la kom binace více fak torů: uctívání modly pokroku, hon by za ori gi -na li tou, zběsi lé ho odha zování vžitých kon vencí a tech nické zručnos ti, ú-na va z imi ta tivního umění, změti ne jrůznějších zma tečných nauk a ideo lo gií té doby. Své jistě sehrály teh dy rozšíře né ex pre si vis tické teo rie o umění ja ko o se bevy -jádření, jež fa tálně ne po cho pi la základní prin ci py „ko mu ni ka ce” me zi tvůr cem díla a je ho příjemcem (píšu o tom v závěru své kni hy Gom brich. Ta jem ství obrazu a jazyk umění). Vzpou ra pro ti přírodě však hrála u prvních abs trak cio -nistů důležitou ro li, viděli v ní jakýsi sym bol i ces tu, jak se osvobo dit od dik tátu rea li ty a do spět k vyšší bezpřed mětné du chovnos ti člověka i ce lé spo lečnos ti.

Va si lij Kan dins kij, Ka zi mir Ma le vič i Piet Mon drian, abych zmínil tři nej-vlivnější průko pníky abs trak tní malby, dáva li svou zášť vůči přírodě otevřeně na je vo ve svých spi sech i prohlášeních. Například Mon drian, jenž příro du zpočátku ob di vo val a uměl ji krásně ma lo vat, v do pi se z roku 1915 píše: „Příro -da je strašná věc, nesnáším ji.” Uvěřil to mu, že umění oproštěné od dik tátu pří-rody může změnit ne jen kva li tu lidské ho živo ta, ale i ce lou spo lečnost. Ta ké Va si lij Kan dins kij, je muž me zi průko pníky nepřed mětnos ti patří po mysl né prvenství, příro du zpočátku ob di vo val, ale pos tupně ji vytěs nil. Dokud byl při

-poután k věcem, přírodě a vi di tel né mu světu, cítil se podle svých slov ja ko brouk, kte ré ho někdo drží obráce né ho na zádech a on jen zou fale tře pe nožka -ma. Pak přišlo osvo bo zení v po době odklo nu od svazu jící příro dy, v po době bezpřed mětné tvor by z vnitřní nutnos ti. V závěru své vlivné práce O du -chovnos ti v umění z roku 1911 pro roku je, že se no vé abs trak tní malířství stane „or ga nickou součástí již za poča té no vos tavby říše du cha, za kládajícího epo chu velké du chovnos ti”. Ma le vičo vi, dříve než se v roce 1915 de fi ni tivně od dal nepřed mětnos ti, uča ro va lo hes lo italských fu tu ristů „Ne ma lo vat ma so! Ma lo -vat stroj!” a začal ve svých obra zech ztvárňo -vat ukrajinské rolníky ja ko ja ké si od lidštěné mecha nické stro je, niko li ja ko by tosti z ma sa a kostí. „Mo je fi lo so fie zní: zničit vše chna pa desát let stará měs ta a ves nice, vykázat příro du z hra nic umění, zrušit v umění lás ku a upřím nost, ale v žád ném případě nevy sušo vat živý pra men člověka (válku),” vy hlašo val ve svých ne jra dikálnějších tex tech. Su pre ma tis té mlu vi li o umění mi nu los ti ja ko o „mrtvole umění zpack a né příro -dy”, kte rou Ma le vič za peče til svým Černým čtver cem su pre ma tis mu na no vém hřbi tově umění. By la to doba šílených, zma tených vizí a snah o re vo luční odpoutání člověka od je ho při ro ze nos ti prostřednictvím zavržení příro dy. Ł.Cz.: Proč mo der nis tická avant gar da v boji s tra dicí viděla spo jence v

sovět-ském ko mu nis mu? Měl ta kový sva zek naději přetrvat? Proč to by la čas to jednostranná láska, která ved la k ro zča rování umělců ne bo přímo k je jich pronás le dování po li tickým sys té mem, který různým způs o bem sa mi pod-po ro va li?

F.M.: Fran couzský fi lo sof Alain Be san çon v závěru skvělé kni hy Zakázaný obraz, do sud nepře ko naných in te lek tuálních dějinách obra zo bo rectví, do spívá k závě- ru, že frontální útok na tra di ci, fi gu ru a běžné zo bra zo vací pos tupy, sna hu o ab -so lutní rozchod s před mětem a nas to lení abs trak ce nelze pokládat za běžnou malířs kou ško lu me zi jinými, ja ko byly kupříkla du poin ti lis mus, fau vis mus ne bo ku bis mus. Ten to útok je ho ini ciátoři chá pa li zce la ji nak, ja ko zásadní re vo lu ci, ja ko ra dikální proměnu ne jen malířství, ale ta ké člověka a ce lé spo lečnos ti. A nový svět a no vé ho člověka v té době hlásal pře devším ko mu nis mus a po -slé ze se začal „bu do vat” v bolše vickém Rus ku. A mo derní uměl ci, přesvědčení o dějin ném po slání umění, chtěli být u to ho, chtěli se stát před vo jem, avant gar -dou. A bolše vi ci je jich des truk tivního re vo lučního nadšení umně využíva li, dokud se jim to ho di lo. Pak vůči mo der nistům tvrdě za kroči li. Ma le vičův osud může být dobrým příkla dem, po dob ně ja ko osud například ukrajinské výtvar né avant gardy, kte rou bolše vi ci z velké čás ti vyvraždi li.

A ještě jednu vel mi důležitou věc je tře ba zmínit, když přemýšlíme o tom, proč právě Rus ko. Des truk ce obrazu a tra dičních me tod, ste jně ja ko des truk ce ci vi li začního a kul turního řádu, nepřišla a ani ne mohl příjít ze Zá pa du, z cen tra