Widok Literární krajiny Martina Tomáška

R E C E N Z J E, O M Ó W I E N I A, N O T Y

Literární krajiny Martina Tomáška

Pøítomnou literárnìvìdnou knihou bych rád pøispìl do rozvíjející se mezioborové diskuse o pøírodnì-kulturním prostoru, je-hož jsme souèástí.

(Martin Tomášek)

Martin Tomášek (*1969) je literárním historikem, literárním kritikem a vysoko-školským pedagogem. Vystudoval bohemistiku a filozofii na FF UP v Olomouci, nì-kolik let uèil na gymnáziu, v souèasnosti pùsobí jako odborný asistent na katedøe èes-ké literatury a literární vìdy FF OU, kde se badatelsky specializuje na dìjiny èesèes-ké literatury 19. století a na didaktiku literatury. Je autorem práce Labyrintem díla K.M. Èapka-Choda (2006). Spoleènì s prof. Janem Malurou uspoøádali ostravská sym-pozia zkoumající literární prostor, ze kterých vzešly monografie Mìsto (2011), Kra-jina (2012) a Pøíroda vs. industriál (2016). Aktuálnì je fascinován žánrem cestopisu, vztahem filmu a literatury, problematikou literárních uèebnic a metodami výuky lite-ratury. Pravidelnì spolupracuje s Èeským rozhlasem Vltava a nevládními organiza-cemi.

Publikace Martina Tomáška Krajiny tvoøené slovy1_{je kompoziènì rozèlenìna na}

dvì èásti. První èást je metodologická, literárnìteoretická, druhá interpretaèní a ana-lyzaèní, ve které literární historik sleduje ztvárnìní literární krajiny kanonickými i ménì známými autory, a to od konce 18. do poèátku 20. století. Autor v edièní po-známce knihy uvádí, že vìtšina kapitol publikace je tvoøena texty, jež byly v podobì tezí nejprve pøedstaveny na konferencích a sympoziích a následnì publikovány ve sbornících.

V teoretickém úvodu nabízí Tomášek zamyšlení nad smyslovou percepcí svìta, podstatou literárního ztvárnìní prostoru i nad fenoménem krajiny. Tvùrce vychází zejména z odborných prací èeských i svìtových filozofù a literárních vìdcù, jež re-flektují obraz prostoru a krajiny. Mùžeme pøipomenout Poetiku prostoru (1957) Gas-tona Bachelarda, v níž autor volí perspektivu fenomenologie a zamìøuje se „na

fe-nomenologické urèení obrazù”, z domácích autorù vychází Martin Tomášek pøe-devším z prací Daniely Hodrové, Jana Mukaøovského, Karla Krejèího a Karla Hau-senblase. V závìru úvodní kapitoly dochází k následujícímu zjištìní. „Je-li krajina v díle, epickém èi lyrickém, tematizována, stává se integrální souèástí jeho význa-mové výstavby, a tudíž bez ní nelze dílo vnímat jako kompletní” (s. 33).

Druhá èást Tomáškovy knihy Krajiny tvoøené slovy má charakter interpretaèní a analyzaèní, metodologicky vychází z výše vzpomenutých odborných textù a je roz-èlenìna do šestnácti podkapitol. V p r v n í p o d k a p i t o l e, Obrazy novoèeské lite-rární krajiny, reflektuje Martin Tomášek umìlecké ztvárnìní litelite-rární krajiny v ranì obrozenské dobì, pøedevším v tvorbì Josefa Jungmanna, autorù sdružených kolem Václava Tháma a Antonína Jaroslava Puchmajera, dále v básnickém díle Miloty Zdi-rada Poláka, Josefa Lindy, Jána Kollára a v básnických textech RKZ. Ve d r u h é p o d k a p i t o l e se autor vìnuje èeské spoleènosti a jižním Slovanùm v perspekti-vách obrozenského cestopisu. Všímá si rostoucího protinìmeckého nacionalismu a podpory idey slovanské vzájemnosti, reflektuje tvorbu cestopisù, deníkových zá-znamù a korespondence publikovanou èasopisecky a pocházející z pera Václava Sva-topluka Štulce, Jana Zdeòka Veselého, Josefa Dobrovského, Václava Aloise Vinaøic-kého, Karla Hynka Máchy (Deník na cestì do Itálie), Karla Fritsche, Moøice Fialky a Václava Staòka. Cestopisem J. Kollára z roku 1843 (návštìva Mezimuøí, Štýrska, Horvatska a Pomoøí) vstupuje dle M. Tomáška do èeského písemnictví typ úvahového a filozofujícího cestopisu. „Zostøené vidìní svìta, jehož svorníkem je myšlenka slo-vanství, je zároveò provázeno silnými, ètenáøe provokujícími emocemi” (s. 77), kon-statuje autor knihy. Literární historik se ztotožòuje s názory Zdeòka Vašíèka a Miro-slava Hrocha a dochází k závìreèné syntéze. „Kollárem prosazovaná ideologie národních krajin usilující propojit èas a prostor, dìjiny a zemi, koøeny, krev a pùdu se rodí z potøeby promítnout národ do prostoru a v podstatì potvrzuje chápání krajiny jako kulturního produktu” (s. 79).

Ve t ø e t í p o d k a p i t o l e se Tomášek zastavuje u „Máchovy cesty k literární krajinì”, ve è t v r t é pak reflektuje Máchovo zobrazení krajiny v Máji. Krajinopisnì ladìné texty nalézá autor publikace v Máchovì Zápisníku z roku 1833, v rukopisných Anmerkungen z let 1829–1831, považovaných za zlomek Máchova nejstaršího zápis-níku, v Deníku na cestì do Itálie (1834), dále pak v pozdìjších deníkových zázna-mech z roku 1835, v básni Svatý Ivan (1831) a v baladì Syn mlynáøùv, jejíž první verze byla s nejvìtší pravdìpodobností inspirována baladou Dcera mlynáøe Josefa Vlasti-mila Kamarýta z roku 1820. Na základì studia 3. svazku Spisù K. H. Máchy (Literární zápisníky – Deníky – Dopisy) z roku 1972 pøipomíná Martin Tomášek skuteènost, že v této edici nalézáme pøírodnì-krajinné partie vypsané z umìlecké literatury, geo-graficky zamìøených textù a cestopisù. Souèasnì se studiem literárních postupù se K.H. Mácha dle Tomáška vìnoval úvahám o budoucích poutích. V závìru tøetí pod-kapitoly autor konstatuje, že Máchou zpodobnìná krajina „a už toponymicky kon-428

427

1 _{Martin Tomášek, Krajiny tvoøené slovy. K topologii èeské literatury devatenáctého}

století, Ostrava: Nakladatelství Dokoøán, Ostravská univerzita, 2016, 376 stran, 17 ilustrací, ISBN 978–80–7363–745–3, ISBN koeditora 978–80–7464–830–4.

kretizovaná, nebo charakteru spíše obecného èi symbolického, tvoøí témìø obligátní východisko Máchova básnického textu” (s. 99).

V p á t é p o d k a p i t o l e se Tomášek zastavuje u historického vývoje reflexe Erbenovy krajiny, a to od 90. let 19. století. Vychází z komparace erbenovského a máchovského obrazu èeské krajiny, opírá se o tvrzení Arne Nováka, Jana Jakubce, Antonína Grunda, Romana Jakobsona, Františka Xavera Šaldy, Jana Mukaøovského, Vojtìcha Jiráta i Felixe Vodièky. Martin Tomášek na základì studia prací s erbenov-skou tematikou tvrdí, že K. J. Erben ve srovnání s K. H. Máchou inklinuje k bieder-meieru, je ostražitý vùèi pøírodì. Svým dùrazem na krajinopisný minimalismus nabízí ètenáøi vytvoøení pøedstavy, která dokonale souzní s charakterem èeské krajiny. V š e s t é p o d k a p i t o l e reflektuje Tomášek prozaické obrazy Šumavy z pera pøírodovìdcù a lékaøù (Jan Krejèí, Emanuel Purkynì, Josef Thomayer) i spisovatelù (Jan Neruda, Bohumil Havlasa, Servác Heller, Eliška Krásnohorská, Karel Kloster-mann). Klostermannovi je vìnována celá o s m á p o d k a p i t o l a, v níž se autor knihy zabývá mytologickými aspekty literární krajiny v prozaikových raných pra-cích. Výše vzpomenutí tvùrci vycházejí z kriticko-realistické poetiky a jejich texty jsou výrazem realistické estetiky, Klostermann je nahlížen jako „stvoøitel šumav-ského genia loci”.

Tìžištìm Tomáškova zájmu v s e d m é p o d k a p i t o l e je obraz krajiny ve fe-jetonistice Vítìzslava Hálka. Interpretuje a analyzuje Hálkùv lyrický Cestopis na Ou-por, v nìmž básník vyjadøuje vztah ke své rodné krajinì. Jednotu v textu tvoøí láska a pøíroda, vidíme kontrast mìsta a venkova. Novost cestopisného textu V. Hálka spat-øuje Martin Tomášek v poetickém a støízlivém obrazu Hálkovy rodné krajiny a ve schopnosti „vyjádøit estetické uspokojení z míst kultivovaných èlovìkem i tìch, která […] dosud odolávají jeho vlivu. Hálek tím vystihl podstatu i kouzlo èeské venkovské krajiny spoèívající v harmonickém smíru lidské a nelidské pøírody” (s. 144). Dle li-terárního historika mùžeme Hálkùv Oupor zaøadit „do kontextu proamerických textù inspirovaných chùzí. Pøestože témìø zapomenut stal se nakonec […] jedním ze zøídel èeské environmentální estetiky” (s. 147).

V d e v á t é p o d k a p i t o l e Tomášek reflektuje cestování Nìmeckem v èeské literatuøe 19. století. Tato tematika je demonstrována na textech Josefa Vojtìcha Sed-láèka, Jána Kollára, Karola Kuzmányho, Åudovíta Štúra, Jana Palackého, Jana Krej-èího, Jaroslava Golla, Karla Adámka, Jana Nerudy, Josefa Wünsche, Josefa Štolby a Josefa Koøenského. Obraz valašské krajiny je demonstrován v d e s á t é p o d k a p i -t o l e, a -to na dílech Josefa Heømana Agapi-ta Gallaše, Jana Erazima Vocla, Daniela Slobody, Antonína Vaška, rodilého Valacha Františka Bayera, Svatopluka Èecha, Františka Heretise, Františka Slámy a Metodìje Jahna.

V j e d e n á c t é p o d k a p i t o l e se autor knihy zastavuje u „mytické krajiny Zeyerova Vyšehradu”. Tomášek tvrdí, a s ním plnì souhlasíme, že pøi èetbì „Vyše-hradu si zøetelnì uvìdomujeme, jak se v této skladbì mísí autorova pokora vùèi pøíro-dì s vlastenecky motivovanou touhou evokovat klíèové okamžiky národní

prehisto-rie, stejnì jako se v ní setkává pohled novodobého humanisty s fascinací pøíbìhy” (s. 199). Proto mùžeme dílo Julia Zeyera považovat za novoromantické, i když dle Martina Tomáška Zeyerùv Vyšehrad vychází „z básníkovy ambice pøipomenout by-tostné spojení èlovìka s pøírodou” (s. 211). D v a n á c t á p o d k a p i t o l a je vì-nována krajinopisu Viléma Mrštíka. Literární historik reflektuje prozaikovo dílo žán-rovì – Mrštíkovy poznámky a postøehy, kratší prózy, cestopisné prózy a romány. Tomášek souhlasí s názorem Miloslava Hýska, že V. Mrštík byl výjimeèným „malí-øem pøírody, pøírodních dojmù a nálad”, jenž ve svých pracích omezil dìjovou složku na minimum. A souèasnì pøichází Tomášek se zcela novátorským pohledem na Vilé-ma Mrštíka, když poznamenává:

Z hlediska dnešních snah o obnovu citlivosti vùèi ne-lidské pøírodì, od níž se vlivná èást moderny snažila osvobodit, vytváøel Vilém Mrštík díky své výjimeèné povaze již pøed více než stoletím texty nikoliv nepodobné tìm, jimiž dnes ekologicky zamìøení filozofové a antropo-logové iniciují obnovu toho základního, existenciálního vztahu èlovìka a pøírody (s. 250–251).

Stejnì bytostným krajinopiscem jako Vilém Mrštík byl Karel Václav Rais, jemuž je vìnována p a t n á c t á p o d k a p i t o l a. Obraz velkomìsta coby krajiny civili-zace v tvorbì Karla Matìje Èapka-Choda je podán ve t ø i n á c t é p o d k a p i t o l e.

Roli krajiny v tak zvané hranièáøské próze je vymezena è t r n á c t á p o d k a p i -t o l a. Tomášek objasòuje pojem hranièáøská próza. Jedná se o -takové li-terární -tex-ty, jež umìlecky zobrazují „pnutí na èesko-jazykovém pomezí”. Ono smìøování Tomá-šek interpretuje a analyzuje na pracích Karoliny Svìtlé, Svatopluka Èecha, Františka Heretise, Aloise Jiráska, Václava Beneše-Šumavského, Antala Staška, Otakara Èer-vinky, Jana Klecandy a Antonína Neèáska. Pohled na pøírodu i krajinu z pera autorù 90. let 19. století (Josef Karel Šlejhar, František Xaver Šalda) je reflektován v š e s t -n á c t é p o d k a p i t o l e.

O knize Krajiny tvoøené slovy, která vzešla z tvùrèí dílny literárního historika Martina Tomáška, mùžeme konstatovat, že je novátorská a nadèasová. Texty svazku vedou ètenáøe ke kritickému pøemýšlení o vztahu èlovìka a pøírody, o vztahu èlovìka a venkova, o vztahu èlovìka a mìsta. Tomášek nepøináší jediný možný pohled na da-nou problematiku, sám si v procesu tvùrèího aktu ujasòuje, „co literární krajina vlast-nì je a jak jako souèást konkrétního textu funguje” (s. 327). Recipient textu má tak je-dineènou možnost vstoupit do tvùrèího dialogu s autorem knihy. A to je velmi sympa-tické.

Publikace Martina Tomáška je mnohostrannì inspirující. Mùžeme ji doporuèit nejen literárním vìdcùm, studentùm filologických oborù, ale také filozofùm, antro-pologùm, pøírodovìdcùm, ekologùm a geografùm.

LukᚠPrùša, Ostrava