Slávy nemensí neź v déjinách ruského válecnictví dostane s e k o z á k u m i v ruské kulturní historii. Oném bujnym, nezkrocenym synum volnosti, pfed nimiź se trásávali tatarstí murzové i polstí páni dobrodzeji, s nimiź rádi źili v dobré vuli i Moskevstí carové, kozákum, jejichż nejvlastnejsím remeslem, zdálo by se, jest a bylo povzdy krvavé remesló válecné, vypadlo za podíl, byti nositeli miro a zakladateli Widnych krbu rodinnych v onech krajinách dalekého vychodu,
po nichż od téoh dob, kdy nad nimi zaslebla poprvé osvécující záfe historie, zmítaly se bez ustani vlny bojovnych hord mongolskych a tureckych, pod jichż návalem tolikráte było sténati nasi Evropé.
Sotva że uspéli kozáci po dobrodruzné své vypravé za Urál zabezpeciti za sebou kus pudy, jiż tu uprostfed mezi Kirgizy a Kalmuky méní okrvavély meó v radlici a koné, vyrostlého pod zvukem trouby váleóné, zapíahují v pluli, aby rozoral první brázdu v nové stanici kozácké, která bude zároveñ novym ohniskem kultury uprostfed divokych kocovníku.
Spusobem takovym vznikaly od tfí set let ruské osady na horním toku vsech západosibirskyeh fek, a rozmohly se jiż tou mérou, że národnosí ruská zaujímá dnes první misto mezi vsemi národy, obyvajícími v onech konóináoh. Z kozáku dobrodruhu stali se bedliví rolníci, żirna puda splácela mnoho- násobné práci, která pod vlivem plné svobody nebyla trudem, nybrż potéobou, a sedláci sibirstí prosluli brzy zámozností. Żili v blahobytu v prostotę patriarchálnt, ve svém osamoceni neznali nijakyct vásní, odvádóli pravidelné a rádi roóní dañé hosudáru bílému cafi i byli brdi na své jmeno S i b i r j á k ; ba méli se za lepsi ruskych sedláku v Evropé. Ale nebylo jim vsem souzeno, aby na vzdy pozívali radostl ticbébo żivota patriarchálního. Leskly kov, jimż prosyoena püda v horách altajskych, kteréz jsou hranicí mezi ruskou Sibifí a cínskym Mongolskem, zaślepił oei mnohych bezúbonnycb Sibirjáku a zavedl je jako mrkavá bludióka do bafin rozkośe a byfivosti.
Bohatá lożiska zlaté rudy ucinila prosté druhdy sedláky milionáfi; dusevní pohodlnost náhle zmizela a nastała zimnióná cilost a vypocítavosí. Hledáni délníci a siły jejicb draze placeny. Prostá, roubená chyżka v odleblé vesnióee nebyla vice s to, aby objala veskero bobatství pánovo. Nastavény paláce a v nicb sobázejí se „králové tajgy“ — drzitelé ryzoven zlata — k nádhernym hodum a plesum, pfi nichż
plnymi hrstémi rozhazují zlato, ale snují społu plany, jak by vyzískali co można jesté vice zlata ze svych dołu.
A po chvlli, kdyż zmizelo drsné pocasi zimni a roztály snéhy na horach, uzfite tytéz hyíivé milionáre, proménéné y neunavné pracovníky, ani v cele svych prikascíku — agentu a nékolika tisíc délnlkñ v nedostupnych téméf horách a lesích snásejí vsemozné útrapy, nepohodlí, hlad i zízeñ a i vlastní zivot nejednou vydávajl y nebezpeci. Pfed mésícem mlsali v Jenisejsku, Krasnojarsku nebo Tomsku lanyże a sampañská vina a dnes s velikou chut! ukájejí hlad jíchou, svafenou z nejchudsích travin a lisejníkü pustych hor, ba nepohrdnou pry v nejvétsí bidé ani masem vlastního nékterého soudi’uha.
Lakota zlata premahá vsechny obtiże. Y lesích fádí o pfekot sekera, pila i oheñ; v st'astném nálezisti budují se na rychło obydlí, zalozí se cesty pro dopravu potravin a vyvoz zlata: tisícové délníku doprávají si sotva nékolik hodin od- pocinku k zotavení telesnych sil; a brzo na to uzfite opétné tyto „krále tajgy“ , ani plytvají zlatem za nejnesmyslnéjsí
potfeby zhyrilého rozmaru. .
Domy bohatych zlatokopu lze právem povazovati za domy hostinské. Y nich najdę útulku każdy, kdo chce jísti, píti a — hráti. Zustati smí tak dlouho, jak se mu líbí, platiti vsak nesmí za nic. Karty sustí po stolech dnem i nocí, a sázky jsou ohromné. Sázeno pry aż 45.000 rublu ve stííbre na jeden list. Ba hráváno druhdy téz o lidi, o n e v o l n í k y ; kdo prohrával, byl povinen, tolik a tolik nevolnikü propustiti na svobodu. Skoda, że nehrávali tehddż jen o nevolníky. Prohra nékolika tisíc rublu nemrzela zlatokopa. Na nejvys, że se „vtipné“ pomstil st'astnému hráci. Majetník zlatych doluv odplatil postmistrovi, jenż ho byl obehrál, tím, że posyłał po tri dny każdou pul hodiny ve due i v noci do celého svéta prázdné stafety, jen aby pośtmistr nemohl spáti. Stálo to sice opét nékolik tisíc rublu, ale pomsta byla vykonána.
Pilo se ovsem jeu sampañské a ne v jednom dome spotrebovalo se za jedinou zimu vice neź za 30.000 rublñ sumivÿch vin. Stajo se, że zlatokop jakÿsi pfebral pri snidani vina a vysed podnapit ze svëtnice na ulici, vrazil nosem do protejiiho domu. Kozezlen neuctivosti domu, że se nevyhnul s cesty, koupil jej okamzitë a dal zboriti, aby se nestavël priste bohatÿm lidem v cestu.
Zlatokopové milují ovsem umëni, a proto neni divu, że st'astnÿ jakÿs bohác za nëkolik arii z vlasskÿch oper, kteréz zazpívala deera jeho píatele, daroval jí na památku dvë „paje“ — podily to v ryzovnách na zlato, a kdyż dëvce nevëdëlo, co s darem zapocíti, odkoupil je od ni hned zase za 20,000 rublu. On vsak nemiloval toliko umëni ; byl i prltelem pokroku ve vëdâcli a prumyslu, a proto objednal si pro svñj dvorec primo z Angiicka nové strikacky. A kdyż dloubo nehorelo v jeho dvorci, koupil dvñr sousední a zapálil jej, aby se pfesvëdcil o solidnosti nového stroje. ííevim, co by podobnym experimentum ríkala policie u nás. Na Sibíri platí asi predpisy j iné. Yínem rozjarenÿ milionár najal si na pr. tucet dëvëat, zapráhl je do sani a dal se jimi vézti do sousedního dvorce. Policejní úredník, jemuż se takováto expedice zdála bjti pfec jen pfílis divokou, zastoupil bobáói cestu. Ten vsak vyskocil ze sani, zacpal úredníkovi ústa storublovÿmi bankovními poukázkami a ujízdél dale. Jsme presvëdceni, że proti protestu tak presvëdcujicimu úredník nenamital vice ni cello.
A zeela pravdëpodobna jest historie, o niż píse Skariatiii v zajimavÿcli svÿch „Upominkach zlatokopa“ v tato slova : Zbohatlÿ nàhle dëlnik potkał na ulici policejniho komisare a vtlaëil mu do dlanë storublovou bankovku. Kdyż se komisar zdrâhal penize prijati, nevëda zac, upokojil ho bÿvalÿ dëlnik : „Jen ber, Milosti! Neprijdu-li ti dnes do rukou, prijdu dojista zitra, a pak si mne raë milostivë vzpomenouti !“
5. Xái'otfní poesie u I,oparu.
Kraj, v némz za leta slunce nezapadá po dva mésíce a jehoż vánoóní noo trvá 52 dni, kde se velebny oceán snoubí s velikolepymi útvary skalnlmi na daleké severní souśi, kraj, o némz síreny nejrñznéjsi a nejdésnéjsi báje od dob staroreckych do nedávnych jesté dnu, poskytuje nade vsi poohybnost', nebledé ani k úéelfim védeckym, tolik zají- mavosti i vábnosti, że prese vsechny obtiże, s kterymi spo- jeno cestování po bezlidnych poustích, ruzní cestovatelé na- vstévují pomérné dosti casto poloostrov Kolsky, ylast’ Loparu, a vnikají po málu v nepovédomy nám dosud zivot nejsever- néjsích obyvatelñv Evropy.
Pro Kusko nejdulezitéjií jest severní breh poloostrova, M u r m a n s k y tak zvany, jenż bezcetnymi zatokami, vryva- jicími se hluboko ve skalnaté pobrezí, tvorí bezpecné prí- stavisté pro ruské rybolovce, vyjízdéjícl kazdé leto do okolních vod ledovébo oceánn, jenż oplyvá vsebo druhu rybami. Hlu- boké dunéní zpenénych vln, rozrázejících se o kamenné valy pobieżni, pronikavy krik cajek a houkání severních potápek ohlasuji plavci blízkost’ pevniny, kdy skalni stény kolské ukryty jesté za obzorem pred zrakem plavcovym. A kdyż se lod pribliżila ku brehu, tu rozestírá se pred divákem neví- dany obraz, piny divokosti a zasmusilosti. Oko pátrá nadarmo po syeżim bode, na nemż by spocinulo; váudy, kam dohlédne, mracivé spousty sedého granitu, navalené jedna na druhou, i zdá se, jako by tu zamrzlo kamenné ono more v okamżiku nejdivocejsí chaotické boure. Obrovské, previslé útesy spadají primo v more, jako by zahrazovaly vlnám prístup ve mracné mrazivé pousté kolské. Ye hladiné osamélych zátok, upou- tanycb souvislymi retézy mohutnych skal, neobrażi se ani jediny zeleny ostruvek — yśudy sed" a mrak, váudy hrobovy
Wid, jejż porusi jen casern rusky rybak, broużici v nehybnou t&ni svoji sit'.
Podel severniho pobreżi zdvihaji se misty nad tlmto zulovym, divoce rozbrazdenym prostorem sedive vrcholy, pfe- pasanś vrstvami żluteho, sypkeho pisku. A zde możno na- lćzti misty żalostnou rostlinku, vycnelou ze skalni rozsedliny a chvejici se bojacne po vetru; pod previslym utesem, bra- nioim ostrym vetrum severa, pritulila se briza, plazici se zkrivenymi vetvemi po bole pude; a nad plesivym vrcbolkem zvetraliho balvanu zdvilila se zbedovana sosna, vzepinajici malomocne sve vetve na jih jakoby s upenlivou prosbou za trochu tepla i svetla. Se severni strany je pen jeji dplne prost vetvi i jehlici.
Ale veskera ta nebostinnost zdejsiho podnebi neodstra- śila cloveka. Ye hlubokycb pobfeżnicb slujich, pri chobotech, cbranenych od vetruv, usadili se rusti a cudsti osadnici a teśice se podporę vlady ruske i ruznym vysadam, protloukaji se zivotem snad Wpe, neż mnozi ze soudrubu jejicb daleko na jihu, rozhodne vsak prijemneji, neżli nejbliżsi jich sou- sede Lopari, obyvajici stredni a jiżni casti poloostrova.
Podnebi krajin, osedlych Lopary, jest mirnejśi, neż na Murmanskem pobreżi. Yysoćina poloostrova prostoupena tu dlouhymi, blubokymi uvaly, porostlymi po obou stranich sosnami, smrcinami a brizami. Dno pak pokryto pestrym kobercem ruznycb jabodin, mezi nimiż pfedni misto drżi żluta malina moroska, ktera tu sloużi za pokrm velike ćasti obyvatelstva. Ostatni planiny porostly iedobilym liśejnikem sobim, a po nieb toulaji se nescetni medvedi, vlci, polami lisky, hranostaji a sobi, jako by meli svym mnożstyim na- braditi pustotu severnicb brebu.
I jinak vyzdobila zde jeste priroda daleky kraj. Na osm set jezer a jezirek rozeseto po sirokych uvalecb kolskycb
a ze hladin jejich vynorují se nesóetné drobné i hrubśjsśi ostruvky, útesy, skalicy, tu lysé a sedé, tu pokryte zádum- civou zelení sosen a hravé trpytivym listlm svézích bfíz, mile osvézujíce pohled na velebnou sic, ale jednotvárnou pfírodu severní.
Jezera kolská oplyvají nad to i hojností chutnych ryb, s nimiź hospodarí vyhradné Lopafi, jediní pánovó y malo zalidnéném nitru poloostrova. Celé systemy fek a potokü spojujt ona jezera v jedinou vodní soustavu, jeż vytéká sou- óasné v ledovy oceán i v Bílé mofe, lodstvu vsak je, bohuzel, málo pristupna. Jsout' rusia kolskycli fek pfelirazena mnozstvím prahu, po nichż stéká yoda y podobé velkolepycll vodopáduv a neb se mení v klokotné, Yííivé pefeje, které sumí a sycí po ostrych hrotech podvodních útesuv a bi'ání plavci v dalsím postupu.
Znacná stáda drvokych i krotkj'cli sobu pasou se po ne- pi'elilodnycli pianinach v okoli jezer. Tu a tam pfi fekách drzí se jesté vydry a bobfi, cetní kdysi, nyní vsak rldcl, ponévadz jejich kozesinami Lopafi platívali Rusum dan a ná- sledkem toho je úplné vyplemenili. Ale nade vse oziven zdejsí kraj nescíslnymi hejny divokého ptactva, jejichż sumem a sté- botem duní vzduch nad jihovyehodní jezernatou planinou kolskou. S jezera na jezero pfelétajl stébetavé husy a kachny, cajky znaénych rozméru kroużl nad jasnymi zrcadly jezer a spénénj’mi proudy fek. Gagarami (severními potápkami) zrovna posety severní strmé brehy poloostrova a myriady snéhulek pokryvají jako bílou plenou úbocí lesnatych hor, bohatá to kofist' pro jestfáby, krahuje, káñata a sokoły, krou- ¿ící hez ustání v modravé vyśi nad kolskymi pianinami. Cesto- vatel zasne v onéch koncinách nad pfebytkem vselikého ptactva,
plnlcího prostory vseho poloostrova; marné se vyhybá nemo- torné snéhulce, jeż hyne pod jeho patou a tam hle v dáli míhnul se jako stfela sob, jelen severu, a zmizel v
nedo-stupné houśti sosnového lesa aneb v użlabinś, porostlé liśej- níkem.
Takovy ble jest zivot severa. Za to vśak ve drobné trávé hubenych luk nehemżi se hmyz, cicády necvrcí, vcela nebzucí a velikou vzácnostl jest, ukáze-li se za jasného slu- necného dne motyl. A jaky to uboáácek. Kfidélka, prostá pestré rozkośi duhovych barev, jsou bledosedá a tfepetají se mdlę jako ve spaní nad zelenymi kopecky trávy. Zdá se, jakoby si zaloval: Hu, zima je mi, zima!
Ba ano! Nehledé na to, że v Kole za doby letni slunee nezapadá celych śest aż osm nedél, prece tam nebyvá par nych dnu. Slunee, ac nezacházt, nehfeje piece vie neż asi ćtyri hodiny za den. V ostatni dobu je zahaleno mlhami a podobá se Servené medéné desce, jeż nehfeje ani nezáfí. Za to je nekonećna zimni noc se svitem severní záfe velko- lepá. Bludné modravé plamínky, jakoby z tisíeerych volné se kyvajících pochodni, táhnou se pásem po celém nebi. Nézné paprsky, záríeí po nevyzpytnych vysinách, osvécují bledym leskem ledovité hroty útesu skalních, lámou se mékkym svitem v posneżenych pláních, na hladinách zamrzlych jezer, bloudí po drobnych ostroveeh zasypanych snéhem a mizi v dali nad nedozírnymi prostory oceanu . . .
II.
Taková jest vlast' L o p a í u , o niehż dlouho bylo rozsíreno mínéní, że nemají národního podani, że nemají národni poesie. Mínéni takové pfimélo ruského spisovatele N e m i r o v i c e - D a n c e n k a , aby se vydal hledat loparské písné a skazky. Podafilo se mu, że se vrátil na Bus s bohatym lovem. „Ne- mohu si mysliti, że by mohlo byti kdekoli národa bez
po-hádek a písni“ , — rozumoval on. — „Není takového národa zrovna tak, jako nent lidského organismu bez srdce. Mam za to, że i obyvatelé nej severa ëj si ch koncin pri ledovém mori mají své okruby národních plsnl a povësti a że se to casern svÿm ukaże, jako se dokázalo, że Lopari mají své pisnë i své skazky. Nevím, proc ukrÿvali Lopari bohatou oblast svÿcb poetickÿch povësti; balo se toto z Evropy aż v nej- severnëjsl konciny zapuzené plémë każdóho, kdo nebyl z jejicli stredu? Ci stydëli se za své skazky a pisnë, protoże se jim vysmâl pro në ruskÿ kupec i norvézskÿ rybak; protoże je jako pobanské a záhubné kacírství odsoudili rustí knëzi ? Snad proto.“
Na cestë po Tulomë odbÿvali Lopari otázky po ná rodních písních odpovëdi, że uż jich dávno zapomnëli a ne- mohou se rozpomenouti. Ve mëstë Kolo seznámil se cestovatel se dvëma ruskÿmi popy, kteri żili delsi dobu jiż mezi Lopari. Jeden z nich, vzdëlanÿ clovèk a pilny ethnograf, jenż se za- bÿval bedlivë skoumáním tëchto krajin, tvrdil zeela urcitë, że pátrání po národní tradiei je zhola marné, że Lopar pohàdek nepovídá a zpívá toliko pisnë ruské. Obrátil se k druhému popu. Ten se zadumał. „Drahouśku, kam vas to vede? divokÿ lid! Nerku-li jich písni poslouchat, i mluviti s nimi je mnë na moje vzdélání stydno a protivno. Pfící se mi jejich divokost'. To jediné mne zdrżuje, że mzda tu jde dvojnásobná . . .“ Ovsem s takovÿmto duchovnim pastÿrem dá se malo jednati.
Die toho bylo resultatem dosavadního pátrání: Lopari nemají národní poesie.
A piece je príroda Laponska prerozkosna. Horské vÿsiny plni pozorovatele úc.tou pro velkolepost divokÿch skupin, zrcá- dlová hladina jezer, vÿvoj rek zpënënÿch katarakty, uzounká, zelení a slpkovym krovím porostlá údolí jsou pina oprav- dovÿch, idylickÿch krás. Kdeże pak zpívat, ne-li zde tvárí v tvár této prírode. Zamestnání Loparu — chov sobuv a
rybdfstvi — samy sebou vyzyvaji piseń cloveku ze hrudi. A zimni poMrnd bonfe snęliovi;, severni zafe, retezy hor a śumici vodopady —- tot' dostatecna arena pro cely svet skazek a bdji.
Polo rozmrzen dosavadnim nezdarem, avsak stale jeste s nadeji, że se v ocekdvani svem nezklame, odebrał se cesto- vatel na Imandru. Den byl teply a jasny, veeer slunce zaslo za vysoke horstvo, obstupujicl jezero. Na severovychod na zarudtó obloze rysovaly se grandiozni vrcholky chibinskych hör; na protivnd strane, k jihozäpadu, strmely do zhavych cervanku temne sinave masy Mone-tundry, Cuny-tundry a Sobi tundry*). Na Poutelle a Ljavinske, nejvyssich to horach onć krajiny, zaril ruzovym bleskem vecny snih. Dole leżelo jezero bez nejmensiho pohnutl. Tu a tarn vystupuje ostrov, huste porostly jedlemi, od jichż zasmuśild temnd barvy ostre se od raź ela neżna zeleń briz. Brehy jezera porostlś takteż hustym jedlicim, jehoż jednotvarnd barva splyva na konci horizontu s mlhavymi obrazy vysin. Na tichć hladine jezera objevi se nable mladb svedky severnich potapek a jich rozcerend stopa, jakoby nasil ohnivych grami tu. S vysin zalehl sem kvikot cajek a co chvili zahucel sumot potoka ve yeinś ticho tćto yelebne pustiny.
Y slujich a uźlabinach houstla jiż mlha; zapad hasl a tu ozve se tichś śplouchanl vesel a z ństrannlho chobotu vy- pluje na jezero mlada Loparka, zazpiva z pocätku tiśe, sama jakoby pro sebe a pak stdle hlasiteji a zvuöneji. Cestovatel napjal pozornost. Zvuky były nad miru originelni, vice hrdelne, pri- duśenć, ye vyssich stupnich monotonni, coż vśak nijak ne- pfekażelo jich zvlastnimu puvabu, zdało se, jakoby ty zvuky
*) Tundrami jmenuji Lopari też vrchy, porostle lisejniky a mechem.
Jar. B r u b y : Ze sveta Slovanskiho. 4
były neodlucitelny od zasmusjléko tónu vecera a hluché tiśiny té pustiny kolkolem a zkamenéle nehybné krajmy Imandry.
Loparská písen była najezena.
Tuże noc, sedé na temeni jednoho pobreżniho návrsí u zapálené hranice (v srpnu jsou noci jiż temné), vyslechl Dancenko nékolik povéstí a pisni, jeż odkryvaly pred nim novy svét.
Jeden znały ruského jazyka Lopar prekládal mu do ruśtiny, eo zpívala dívka, rozveselená dvéma sklenkami vina. A od té doby se Lopaíi více jiż nezdráhali. Zpívali i vy- právéli. Objevil se píi tom zvlástni rys povahy loparské. Nikdy nezpíval muz, nybrż jen żena, a nikdy nevyprávély povést' neb pohádky żeny, nybrż toliko mużśti. Kdyż pożą dali Lopara, aby zapél písen, porucil on takovou zádost' své zené, zrídka své dceri. Byla-li prítomna nékterá stafena, obrátili se k ni se żadosti, aby zpívala. Pozádána-li vsak żena, aby vyprávéla, oblédla se mlcky na muże, otee nebo bratra, a oni vyhovéli jiż żadosti, vznesené na żenstinu.
První písen, s jejimiż slovy se seznámil rusky cesto- vatel, méla ráz vsesvétovy; trudno udati, na kolik se v ni zaehoval puvodní, zvlástní ráz loparsky, nehledíce ovsem na loparskou scenerii. Dévce zpívalo:
S Murad-jezera prisel ke mué rybolovec, sivy rybák, śedy bohác s Murd-jezera. Prinesl on rybák s sebou nevod zlaty, zlaty nevod, stríbrotkanou sitku.
A tak vece: Dévenko má, poslechni mne: polapím já ve svuj tebe nevod zlaty, zlaty nevod, stríbrotkanou sitku. Predaleko v nevudé svém odnesu té, odnesu té za daleké sine hory ve své zlaté, stríbrotkané siti.
A jak jsem se zasmála já rybolovci, velikym jsem hlasem se já smála jeíhu,
ze aż było za horami siySno:
Pozde jsi k nam, pozde priiśel, sivy lovce, pozde’s pfines bohaty' k ndm rybolovce
z ' . a t f nevod, stribrotkanou sitku: uklouzla ti vzacna rybka, upustil’s ji. Aeh, uź davno v cizi ona siiku padła, v prostou sitku, ze konopi upletenou, ne v tvou zlatou, stribrotkanou sitku. Ne za tebou, za sivym jdu bohaćem, za chudym jdu, za bujarym rybakem.
„Mało, mało ted plsnicek skladaji,“ zaloval si stary L opaf; „był Yasil Barchatov, ten był mistr. A drive mnoho było takych, kteri se vyznali. Jeden slożi, druliy zachyti, nauci
se a uź zplvaji vsude, jenźe jmena pisni premeiiujl.“ ,.A kdeż nejvlce skladaji takych plsnl?“
„Na svatbaoh, slavnostecb, zapasecb, nekdy i kdyź po rejdach jedeme. Starć pisnę byvaly bezel. Posloucbame je a źalost jlma eloveka. Je z nich videti, że buh tenkrate vice miloval Iiopary. Zvere było hojnost-, po stech divokycli sobu priblhalo na zimu do vsi. A co bobru było. V starych plsnlch nasich zplvali, jak se Rusove kłanełi Loparum, chlebem krmili, vodkou pojiłi. A nynl — hlad. Ryb mało, ptactva takteż, sobu hrube nenl.“
Kdyź se Dancenko optal v Rosnavoloce, o ćemże tam se zplva ve starych plsnlch, odvetili:
„O dlvkach, mużlch, o sobech, o tom, jak tęskni żenich po neveste, jak truchll żena po mużi.“
,.Povlda se, że nemate vice starych plsnl, że jste jich zapomneli,“ namltl cestovatel.
„Lhou. Zplvame si pro utechu! Zplvame, jak pritahla Cud nas pohubiti, jak Svedovd byvali u nas. Cud prieha-