Kam vsude nezabloudi narodni piseń a jakdbo osudu se nedocka. Clovek Cecil se neubrani smichu, kdyż uslyśi z fad mad'arskbho vojska znamou mu notu, jakou se zpivd u nas nevinna pisnicka: „Sly panenky silnici — silnici. . zpiva- nou madarskymi slovy a srefrainem: „Eljen Kosuth Lajos!“ a dozvi se pak, że to raad'arska revolucni piseń,*) Że napev pisne ledakams zabloudi, neni ovsem podivno; pozoruhodnejsi je vsak cesta, jakouź text pisne narodni podnika na sve pouti po tom kterem narode. Nejpamatnejsi ve vzhlede tom je za- jiste piseń ruska — a po vytce piseń vypravna, tak zvana b y l i n a (opeva to, co b ył o ) . Nejstarśi epickd zpevy ruskd vznikaly na jibu, snad na brezich More Cerneho a Dunaje, kamż i Nestor klade pravlast' Slovanu vubec. Bohatyri zpevu tech jsou jeste bohatyry vseslovanskymi. Bludny velikan S v j a t o g o r , pod jeboź patou zeme se prohyba, a jenż nic- meuć podleha v zdpase s Mikulou Seljaninoyićem oraćem. je symbolem kocovnictva od nepameti u vsecli Slovanu zatlace- neho usedlym zivotem rolnickym. Kouzelnik V o l g a B u s l a - j e v i c hodi se do pohadky indickś jako do slovanske, a obruv a silaku, jakymi byli K o l y v a n , S a ms o n , M u r o m l j a n a S u c h man, jenź z neuznani utnira a z jeboż krve reka vy- tóka, toulalo se i mezi narody jinymi vice.
Bohatyry cistę ruskś skupiło narodni podani teprve kolem Vladimira-slunecka, knizete Stolnokijevskdho, a jeho nevernd
•) Poznamka. Podivnou nahodou sloźili rusti vojaci za pośledni vdlky rusko-turecke na tutdź notu posmesnou piseń na dva vyssi dustojniky, kteri svou ospalosti rozmnozili pocet nebod pred Plevnem.
knézny Apraksije, kterouż mu privedl jesté stary bohatyr Dunaj Ivanovió ze zemé pohanské, litevské. lija Muromec, Dobryné Nikitié, Aljosa Popovic, Ivan Godinovié, Micbaljo Potyk, Gurilo Plenkovic atd. tvofí jiż zemskou drużinu rusko u, pobijí potulné velikány Idolisté, Zidovíny, Baby zápolné, zbytky to koéovnictva a polianstva ruskélio, odrázejl útoky „Tatar“ na Kijev, ocist'ují kraje ruské od vrabuv a loupeż- nikñ, bojují za maticku svatou Rus, za ubohé vdovy a sirotky a za víru krestanskou. Y Kijevském cyklu bylin dospéla ruská epika vrcholu sily, a jen zpévy Novgorodské mohou se jim stavéti po bok, píi cemá písné Kijevské opévají rozvoj ruského státu, písné Novgorodské pak vzrfist ruského obchodu. Písné Moskevského a Petroliradskélio kruhu, opévující sjedno- cení veskeré rise, znamenají jiź klesání a úpadek epického národnílio básnictvi ruského. Ovsem písné milostné pozdéji rozkvetly a kvetou na Rusi podnes. Neź ty nejsou predmé- tem zpévu národnich pévcu-rhapsodñv a chceme tedy sledovati toliko písen vypravnou — hylinu.
Epické zpévy ruské, jakoż povédéno, vznikly na ruskéut jihu. Jasné nehe ukrajinské, tichy „bat'uska Don“ a „matiéka Népra“ (Dnépr) byli uciteli prvnlch rhapsoduv. Okolo Kijeva sbéhly se vsechny hlavní události, o nichż byliny Yladimírské nám vyprávéjí, v Kijevé samém pfi „pocestnych hodech“, je í kníze Vladimir Krásné-slunecko porádal „vsem knízatñm a bojarum, vsem mohutnym bohatyrum i vsem udatnym hrdin- kám“ , zpívali toulaví slepci, k a l é k y p e r e c h o ż i j e , liovícím si bohatyrum o slavnych skutcích
„— sinému mori na utiśeni. vSem dobrem lidem na poslysení.“
Vpád Mongolu v X III. véku rozhil vsak físi kijevskou, zpustośil celé Podnéprí i Podoní, pobil neb rozehnal jich oby- vatele, a s nimi rozutekli se i rhapsodové. V kolébce
rozkos-nÿck zpëvu kijevskÿch, v TJkrajiaë, neznà dues lid ani sivého kozáka lije Muromce, ani moudrého Nikity Romanice, ani lstivého Aljose Popoviée a jen sporé nejasné zprávy zachoval o uhlazeném sviháku Curile Plenkoviéi, milácku vsech knëzen a bojarek kijevskÿch a nebezpecném souperi vsech zenichñ. Ovsem Ukrajina, kdyź opètnë pozbavena byla tisnë tatarské a znova se ozivila, nezustala nëmou — beze zpëvu: ale ten zpëv, jenż nyni zni po ükrajinë, není ani na vlas podoben zpëvum starÿm, odtud odstëhovalÿm.
X V . a X V I. stoleti zastało Kijevskou bylinu jiż upro- stred Rusi, v Moskevsku a ve strednich guberniich vubec, a zde se stała semenem novÿch kvëtü, ne sice jiż té ëlechet- nosti, jaké simë bylo — kvëtina se zvrhla — vsak prece nad miru pro národ ruskÿ duleżitych : Moskevskÿch to zpëvu historickÿch.
Coz dovede vznítiti v lidu vëdomi národnl, jako vlastnl jeho historie? Cím se stało, że u nás v Cechách národ nás sklesl aż na pokraj hrobu? Że zapomnèl cinûv a slávy otcu svÿch. Cím byl do nedávna Hus a Żiżka ceskému lidu? Ten vrahem a loupeżnikem, onen kacírem. Podobného ñeco u lidu ruského je holou nemożnosti. I ten muzík ruskÿ, jenż za doby nevolnosti plazil jazyk pode jhem panskÿm a krvácel pod knutem, vëdël o bat'uskovi Vladimíru, znal, że hosudár car Ivan Vasiljevic byl sjednotitelem rise ruské, że car Petr Velikÿ pobił Svédy ; on vëdël, kdo dobył Kazanë, Astrachanë, kdo ziskal cari Sibif, kdo vyhnal Tatary z Krymu; vżdyt vie to povídá mu píseñ, jiż sám zpívá, z niż chape hravë vsechny dulezitéjsí momenty u vÿvoji carstva ruského.
Vsak práve ta okolnost, że zpëvy Moskevské si vsímaly jen historie, a docházely u lidu stale rostouci obliby, byli rhadopsoyé bylin K i j e v s k ÿ c h nuceni k nové dalsi pouti.
Xapadne-li vás dnes hledati pëvce vÿpravnÿcli zpëvu ruskÿch z dob nejstarsich, najdete v kazdé témër vesnici
zpéváka, jenż tu öi onu historickou, neb starobylou písen zná z paméti. Vsak na první pobled shledáte, że písni jeho sohází jiż pel svézesti, jímz znací se jen kvéty cerstvé ; — jsou to pabérky, kdyż vlastní ovooe pfezráním jiź drive bylo se stromu oprcbalo. „Rhapsodové rustí vymreli, epické básuictví ruské dokonává.“ Tak soudilo se na Rusi samé pred máio jesté lety, A prec epos ruské nevymrelo; nevymreli ani rha psodové, ale obojí żijl v plné slle a svézesti, ano jsou jesté
v plném kvetu
Jsou to nejsevernéjsí konciny rozlehlé ruské rise, hrani- cící s vécnym ledem severního oceánu a s bezednymi bażinami v poi’icí rek severoruskych, kam se utekli rhapsodové rustí, stíhaní stale se zmáhajícím obchodem, prumyslem a zvlásté vzdéláním literním, z ozivenéjslch a probudilejsích krajin stredoruskych. Ptáte se arci, jak mohly nehostinnó jezernaté krajiny gubernií olonécké a archangelské státi se zivnou prstí, z níz by mohly puóeti kvéty té krásy a velkoleposti, jakó rodila rajská TJkrajina ? Jet véru podivno. Ale vzdyt' nejkrá- snejśi po Iliadé národni epos evropské, vznesená Kalevala, vznikla v nejblizsím sousedství Olonécka, v podobnych jezer- natych a bażinatych krajinách Cuchonska; vzdyt' nedaleké Kurony i Livonsko zplodily na tisíce rozkosnych, u nás bohu- zel dosud neznámych pisnl; vzdyt i mnohem severnéjií a nehostinnéjsí porící Imandry na pulostrove Kole ozivují ná rodni zpévy a skazky.
•Jiná ovsem je otázka, jak se mohlo státi, że archeologovó rustí, jichż védecká cinnost dochází uznání celého vzdélaného svéta, mohli nevédéti n tom kraji, v némz naskytá se jim vitaná píílezitost, aby poznali, jakym spüsobem povstávaly, se vyvijely a sírily svétoznámé jiż bohatyrské zpévy ruské ?
Kdyż v letech sedesátych po zrusení nevolnictva jali se úradové uvádéti sedláky v drżeni pudy, nalezly se náhle v severnlch krajinách ruskych celé vsi, ano celé okresy, jeź
ovsem vëdëly, że jsou poddanymi bílého care, avsak sl. úra- dové o jich jsoucnosti nemëli ani zdání. Proc by se nemohlo pfelilednouti zpívání lidu v krajinách trebas jen malo mil na sever od Petrobradu se rozkładaj ici ch?
II.
P. N. Rybnikov, slavnÿ archeolog ruskÿ, byl úredníkem v gubernii olonëcké, a za té prileżitosti naskytlo se mu, że poznał celou radu ruskÿch rhapsodu, zpivajicich predevsim zpëvy o hrdinách Kijevskÿch. Jebo sbírka v krajinách tëcbto sebranÿch a v letecb sedesâtÿch uverejnënÿch národnícb zpëvu vzbudila v kruzicb aicheologickÿch pravou sensaci. Národní hrdinové, jicbz jmena známa była dosud jen z pohàdek, v nez, jak pevnë za to miti Ize, promënily se nejstarsi vÿpravné pisnë, objevili se nahle v bobatÿrskÿch pisnich sbirky Rybni- kova: pisnë jinde aż k nepoznání a nesouvislosti zkomolené vyvstaly tu v neporusené sile a v celé epické obsirnosti.
Yÿpovëdi Rybnikova pak llcily krajinu jeho úfadního pûsobeni jako hotovÿ ráj pro archeology. Neunavnÿ badatel v historii a starożitnostech slovanskÿch, i nam Oechum dobre znâmÿ Alex. Fedorovió Gilferding nemeskal dlouho. V prázd- ninách r. 1871 vypravil se na cesty po Olenëcku a jiżnim Archangelsku a bëbem asi 50denni pouti nasbiral a sepsal si tolik „bylin“ a „starin“ , że vyplnëna jimi kniha témër 1400 stran velkého lexikálního formatu, tak że jediná tato sbírka obsáhlostí svou vyrovná se skoro vsem dotud vydanÿm sbírkám ruskÿm — vnitrní cenou pak daleko nad né predôi.
Neniénc neż Gilferdingova sbírka písní*) jsou zajimavy i zkuâenosti, jakÿcb nabyl na své cestë a jeż vylożil obsirnë r. 1872 ve „Vôstniku Jevropy“ .
* ) Vysly v Petrohradë r. 1873 o tit. „Oneżkija byliny, zapi- sannyja Al. Ped. Gilferdingom“ v tisk. imp. akademie nauk.
Tak zvaná moderní civilisace netrpí podle sebe národní písné. Ve vzduchu jí otráveném písen jen zivofí neb hyne doéista. Národní písen hieda krajiny prosté, cizím vlivera ne- porusené, vzdálené hluku svéta. A takovych krajin nalezl Gilferding za jezerem Oneżskym. „Národa lepsího, poctivéj- sího a od pfírody rozumem, Cilostí nadanéjsího jsem nevidel,“ píse Gilferding. „Prekonává cestujícího jak dobrosrdecností a pohostinností, tak i nezistností. I nejchudií sedlák, jenż nema chleba ani na svou vyzivu, i ten prijímá odménu za své służby, jimiż tratil cas a jeż ho stály notné práce, jako ñeco neocekávaného, nenadálého. 15 hodin dovede veslovati na lodi, aniż by pozbył veselé mysli. Je duvérnym ke każ demu, kdoż mu ukaże pí-ívétivou tvár.1*
Neż pohledme, jak se zachovala príroda k dobrosrdeć- nému tomu lidu. „ . . . Za jezerem Oneżskym vidíte les, toliko les a bahno a opét les; jezera, rozsetá po tomto kraji, na- ,
hrażujl eesty mezi jednotlivymi vískami, kołem nich roztrou- senymi. Podnebí tu tak drsné, że príroda odpírá ólovéku i nejnutnéjsích prostredku vyzivy, bez nichż si żivot naśeho venkovana ani pfedstaviti nedovedeme. Zelí, pohanka, okurka, óesnek jsou tu vécmi neznámymi. Oves, rozlicnymi spusoby píipravovany, je hlavní potravou. I v ú z je obyvatelum onéch krajin neznámou vécí. V barinatou pfldu by se kola vozu zaryvala; — proto spokojují se vesnicané deskou, po krajíeh vzhuru zahnutou, k niż se pripíahá dobytóe a jeż se po bahnaté pude vlece. Jen o żnich, kdy puda trochu vyschne, użiva se cehosi podobného dvoukolé káre. Avsak nyní není hrubé ani vozu takovych potrebí, ponevadż není Celio sklízet.“ „Bażinate planiny nehodí se k orbe. Jediné puda lesnatá •dá se osivati. Vesnicané zdejsí proto vżdy ob Cas vysekali cást lesa — vlastné bíezového a olsového porostliní, a tri, Ctyry roky takto nabytou pudu osivali, pak ji nechali leżeti ładem a zpracovali jinou cást lesa. Vsak pred nedávnem.
vydán na Rusi zákon na ochranu lesuv a — moudry byro- kratismus zakázal vesnicanum prionézskym vzdélávání brezo- vych porostliní. Tím zbaven lid, beztoho zubożeny, jediné orné pudy a odkázán na lov ryb v jezerech nebo na nádeni- éení na kanále (mezi Ladogou a Onégou) a píi Bílém mori za leta a v zimé na „prumysl“ . Co asi muże byti v kraji- nách técbto predmétem prñmyslu, toho udati nedovedu. “
Zití v técbto konéinách právem nazvati lze bojem o exi- stenci. Zde v pravdé, kdo nepracuje, ten nejí. Muż i ¿ena od rana do nooi stejné se lopotí, ba ani v druliu práce obou nenf rozdílu.
A které że jsou príéiny, proc zde právé nalezla epická poesie posledního átulku? Prfóiny toho jsou dvé, obé stejné závazné a nutné: svoboda a zátisí. Sedláci prionézsíí byli tak zvanymi sedláky carskymi, nikoliv nevolníky. Je známo, że poroba lidu polskébo a béloruského byla hlavní prícinou, proc z dédin jejich vymizel témér na dobro národní zpév aż na satyrické popévky. Jen svobodny clovék muże si za- péti od srdce. Télesné svobody v Zaoneżi nepozbyli nikdy. Ticho pak neporuśeno ani hlukem válecnym, ani hfmotem a hvizdotem parních stroju, ba ani literal vzdélání nevniklo dosud v dédiny záonézské. Jako żili pred staletími, tak żijou podnes. Seno a obili tam nekosl, nybrż żnou srpem, a ptás-li se proc, odpovédí: „Nasi otcové také jen srpy żali.“ Tyż zvyk brani, aby aspoñ v letnich mesicich użivali vozñ misto ne- pohodlnych vlacih, jim i dobytku obtiżnych. Stary zvyk a obycej je svatym tomuto lidu prostému a plnému predsudku; — ovsem pro písen epiekou puda to nejvhodnéjsí.
„Bez víry v kouzla a divy nemożno, aby epická písen se udrżela. Kdy zpévák upadnę v pochybnost, mohl-li bohatyr, o nemż peje, nositi palici lOOpudovou, a pobiti ji za den vojsko nékolikatisícovó, je epická poesie y ném pohrbena.“ A dle slov Gilferdinga obyvatelé Záonézí, i pévci i posluchaci,
jsou pevnë presvëdceni, że vse je pravdou, o cem pisen pravi. Tak, pëje-li rhapsod o nevërnosti Apraksie, poznamenâ kdosi z posłuchach: „Ach, ta mrzkâ baba". A kdyż svedenÿ ji ataman poutnikû jerusalémskÿch za żiva je zakopan, bëduji s nim: „Hle, bratricku, bida na tô prisla.“ Kdyż pak vracejici se poutnici zakopaného atamana najdou na zivë a jej osvobodi, raduje se posluchacstvo : „Tak je dobre, chvâla bohu!“ Ptâs-li se pak sâm pëvce, można-li, aby tak a tak se stało, odpovidà prostë : ,,A vis ! za starodâvna jinsi byli lidé, nez nyni. Ćoż ti!“
Kdo jsou vlastnë tedy rhapsodové severorusti? Nejsou to lidé, jiź by toliko ze remesla zpivali, jako starorecti rhapsodové, srbsti slepci, maloruśti banduristé, velkorusti „kaleki“ , pëjici t. z. „stichy“ , t. j. pisnë nâbozenské, nybrż jsou prosti sedlâci, ktefi se vsak zabÿvaji blavnë remeslem — krejci, sevci.
Epické pisnë ruské bÿvaji znacnë obsablé, majice ne- zridka 1000 a vice versû. Patrno, że mysi hospoddrstvim polnim zaujatâ nedovede trvale udrżeti tolik slov v pamëti. K tomu hodi se lépe remeslo, nevyzadujici mnobo premÿsleni, jakÿm je pràvë krejôovina nebo sevcovina. ilemeslnik obcbâzi po vesnicich svého okresu, a kde potfebi, zdrżi se a pracuje. Za prâce prezpëvuje 3vé byliny a śifi je tak po okoli. Vsak nejen mużi, i żeny zpivaji, ovsem nejradëji pisnë takové, jicbż hrdinami jsou żeny, jako o Stavrovi, Ivanu Grodinovici, Curile Plenkovici, Danilu Lovéaninu atd.
Jiż obsâhlost pisni sebou nese, że rhapsodie stale se mëni v podrobnostecb. Tyż zpèvak, recituje-li dvakrât tÿz zpëv, neopètuje ho doslovnë. Charakteristiokâ mista, jako epitheta, vÿpovëdi hrdin, osloveni a pod. prechazeji arci z ust do ust; liëeni dëje, stafaże a vedlejsich okolnosti mëni se vsak die povahy a vëdomosti pëvce. Nemalo zajimavo jest, że mista, kde se mluvi o „syrém dubu“ , ,,kovyl-travë‘‘,
„udoli — śirćm poli“ a podobnych vlastnostech jiżnich krajin, kdeż slova ta v piseii ylożena, prechazeji doslovne od pevce ku pevci, ać żddny z nich co żiv nespatril „syreho dubu“ , ,,kovyl-trdvy“ , neb „sirśho pole“ , ponevadz policka oneżska, leżici uprostred lesa, jsou s velikost dlane; a je-li kde śira plan, je to bażinata trasina, na niż ni clovek ni dobytce ystoupiti se neodyażi. Yażnost epicka nedovoluje pevci vubec ani tam zmgny, kde pfichazeji slova zkomolena, jimż naprosto nerozuml; a ptdś-li se na vyznam jich, odpovi: „Etak pajotsja — tak se zpiva.“
S podivenim shledal Gilferding, że tamni lid s neoby- cejnou dychtivosti posloucha pisnę a jim se priućuje; ano v Kenozere, daleko na sever od Onegy, kam epickś bdsnictvi teprve nyni pfichazi, nepostacuje dychtivym zpevdkum ani zasoba zpevfi ruskych; cestovatel tam uslysel i srbskou pisen, jeż se v ruskem preklade bezpochyby nekterym popem dostała mezi tamni lid.
Bohużel, że Gilferding nesplnil, co byl prislibil. Chtel totiż i ndsledujicich letnich prdzdnin użiti na cestovani po zajimavych koneinach zaoneżskych; neż na samśm pocatku druhś tćto vypravy, jeż slibovala vysledky skveló, zasahla ho smrt'. Skonał 20. 5ervna (2. cervence) 1872 mezi tim lidem, jenż podnes uchoval drahocennś zpevy, jako odkaź sfastnejśicli praotcu, kdy sidliii jeste pod teplj'm nebem na brezich Dnepru a Donu.