Z E
Z J A W I S K
W S P Ó £ C Z E S N E G O
J Ê Z Y K A
C Z E S K I E G O
Milan H
RDLIÈKA SeoulJedem do Èechách:
k nahrazování jmenných koncovek genitivu lokálem
1Keywords: language contact, foreign forms of Czech, declension, genitive, locative, dialects Klíèová slova: jazykový kontakt, zahranièní realizace èeštiny, deklinace, genitiv, lokál, náøeèí
Abstract
The form of Czech in a foreign language environment depends on numerous linguistic as well as non-linguistic factors. A common aspect of foreign forms of Czech is its convergence to the local dominant language. Three basic results of language contact are: adoption, reduction and atrophic changes. Foreign forms of Czech are often characterized by quite prevalent replacing of nominal genitive ending with locative, especially in plural. This phenomenon is rooted in dialects; the cause could also be the low acoustic distinctiveness of the genitive ending which is replaced with the phonetically more distinct locative ending.
Podoba èeštiny v majoritním jinojazyèném prostøedí závisí na celé øadì jazykových i neja-zykových faktorù. Spoleèným rysem zahranièních realizací èeštiny je jejich sbliování s místním dominantním jazykem. Rozlišují se tøi základní dùsledky jazykového kontaktu: pøe-jímky, redukce a atrofické zmìny. Zahranièní varianty èeštiny se vyznaèují také pomìrnì èastým nahrazováním jmenné koncovky genitivu lokálem, dochází k tomu hlavnì v mnoném èísle. Tento jev má náøeèní pùvod, pøíèinou mùe být i malá zvuková výraznost genitivního zakonèení, které je nahrazováno foneticky zøetelnìjší koncovkou lokálu.
Podoby èeštiny jako pøistìhovaleckého (tedy minoritního) jazyka v majoritním ji-nojazyèném prostøedí jsou poèetné, rùznorodé a pestré. Poèet èesky hovoøících kra-janù se podle kvalifikovaných odhadù v souèasné dobì pohybuje okolo dvou milionù (viz Karlík, Nekula, Pleskalová, 2007), co pøedstavuje nezanedbatelný poèet uivatelù èeského národního jazyka. Zahranièní realizace èeštiny dnes pøedstavují velmi cenný a nezøídka u jediný zachovaný doklad historických podob èeských
182 181
1This work was supported by Hankuk University of Foreign Studies Research Fond of 2017 / Text byl podpoøen Hankuk University of Foreign Studies Research Fond 2017.
Ši m a n d l Josef, 2013, Z nepravidelného tvoøení slov: mechanické krácení a pøi- klánìní slov
(blending). On-line: http://www.ujc.cas.cz/miranda2/export/ sitesavcr/ujc/veda-vyzkum/vyzkum/gramatika-a-korpus/proceedings-2012/ konfe-rencni-prispevky/SimandlJosef.pdf.
Velký anglicko-èeský èesko-anglický slovník, 2007, díl 1. Brno: LEDA.
Vo l k o v á Nikol, 2015, Pouití vybraných anglicismù v èeských textech korpusu czTenTen12.
Brno: Masarykova univerzita. DOI: 10.14746/bo.2017.2.6
a moravsko-slezských náøeèí; z hlediska kontaktní lingvistiky v nich nacházíme svìdectví o povaze a relevantních faktorech vzájemného pùsobení rùznojazyèných struktur. Výzkum a popis variant èeského jazyka v diasporách nacházejících se prak-ticky na všech kontinentech proto pokládáme za mimoøádnì pøínosný a dùleitý.
Charakter kontaminovaných rùznotvarù èeského jazyka, které øadíme mezi jeho nespisovné (ne)strukturní variety2, závisí na vlivu mnohých faktorù. Na výslednou podobu útvarù èeštiny v jinojazyèném kontextu dlouhodobì pùsobí s rùznou intenzi-tou kvalitativnì i kvantitativnì rozdílné prvky. Pokud jde o faktory jazykové, patøí mezi nì zejména pùvodní (ne)strukturní varieta èeštiny, kterou èeští pøistìhovalci komunikovali a kterou „vyvezli” mimo historické území èeského národního jazyka, dále se sem øadí jazyková situace v daném teritoriu a pochopitelnì míra pøíbuznosti vysoce flektivní èeštiny s místním vìtšinovým jazykovým kódem.
V souvislosti s charakterem èeštiny v jazykových ostrùvcích nalézáme øadu pozo-ruhodných pøípadù (blíe Hrdlièka 2017). Dochází kupøíkladu k situacím, kdy se dosti nápadnì odlišují podoby èeštiny dokonce v jednotlivých osadách. Jako názorný do-klad mùe slouit situace v Banátu, který byl v roce 1918 rozdìlen mezi Maïarsko, bývalou Jugoslávii a Rumunsko. V tamních èesky hovoøících enklávách zaznamená-váme výraznìjší vliv rumunštiny v nejsevernìjší osadì Šumice (ªumiþa), srbština se projevuje v západnì poloené Svaté Helenì (Sfinta Elena) a Gerníku (Gîrnic), nìmec-ké a maïarsnìmec-ké stopy jsou patrné v Jeventálu (Eibenthal), nejzachovalejší èeštinu nacházíme v relativnì nejizolovanìjším Rovensku (Rovensca), viz Utìšený (1962, 1964).
Klíèovou roli sehrává typologická pøíbuznost dotyèných jazykù. Bìliè v tomto smyslu výstinì uvádí:
Zvláš významný, ale také zvláš sloitý obraz poskytuje po této stránce mluva menšin v jinojazyèném prostøedí jazykovì pøíbuzném, ponìvad dílèí shody v mluvnické stavbì i v slovní zásobì obou jazykù zastírají hranice mezi nimi a usnadòují tak prolínání obou struktur, resp. zesilují monost pùsobení pùvodního jazyka na jazyk menšiny (Bìliè 1959, s. 19).
Jeho slova potvrzuje podoba èeštiny v bývalém pruském Slezsku: mateøský jazyk protestantských exulantù, který byl vystaven dvì století silnému pùsobení nìmèiny, projevoval vùèi tomuto dominantnímu jazyku pozoruhodnou rezistenci. Po druhé svìtové válce však èeština prakticky splynula s emancipujícím se polsky hovoøícím prostøedím (Voráè, Janèák 1962).
Zajímavá je rovnì problematika odolnosti jednotlivých jazykových rovin èešti-ny: na základì studia relevantních monografií lze konstatovat, e zpravidla nejménì bývá ovlivnìna morfologie (v syntaxi zaznamenáváme výraznìjší projevy jinoja-zyèného kódu), více tlaku majoritního jazyka se projevuje na rovinì zvukové, nejvìtší projevy asimilace ovšem registrujeme v oblasti slovní zásoby a frazeologie (Kuèera 1989; Janèáková, Janèák 2004; Zajícová 2010).
K dùleitým extralingválním vlivùm na utváøení podoby èeštiny v zahranièí se øadí demografické hledisko (poèet pøíslušníkù menšiny), charakter osídlení (kompak-tní versus rozptýlené), forma osídlení (mìsto versus venkov), pracovní a spoleèenské uplatnìní nových osadníkù (intenzita a charakter kontaktu s majoritní spoleèností), pøíèiny vedoucí k emigraci (náboenské, ekonomické, politické), shody èi rozdíly v náboenském vyznání pøíslušníkù menšiny, postoj majoritní spoleènosti k menši-nám (otevøená, vstøícná spoleènost, nebo netolerantní xenofobní praktiky) aj., blíe Heroldová (1971).
Spoleèným rysem jednotlivých øeèových forem èeštiny v èesky hovoøících kra-janských komunitách je rùzná míra a nestejné tempo sbliování s místním majoritním jazykem: dochází k vyrovnávání odlišností mezi strukturami obou jazykových kódù, ke stírání rozdílù, k vytváøení spoleèných jazykových prvkù. Jinojazyèné kódy se pøi dlouhodobé intenzivní koexistenci vyvíjejí jiným zpùsobem, ne kdyby ve vzájem-ném kontaktu nebyly. Dùsledky takového souití jazykù se èlení do tøí základních skupin: na pøejímky, redukci a na atrofické zmìny.
Podstatou pøejímek je nestejný stupeò pøevzetí jinojazyèného výraziva (tedy prostøedkù majoritního jazyka) na všech jazykových rovinách. Kupø. v paraguayské èeštinì, dále jen PÈ, se na rovinì zvukové pøejímky projevují dlouením iniciálové pøízvuèné slabiky (hódòe lidí), zkracováním nepøízvuèných koncových slabik (páta chenerácie), zavøenìjší výslovností samohlásek, zejména hlásky i apod. V
morfolo-gickém plánu jde o zámìnu rodu (femininum místo maskulina, napø. já kombajnou
jezdim), o pøechod k analytickému stupòování (liïi moc víc velkí neš já) aj. V syntaxi
se setkáváme s pøípady shody podle smyslu, nikoliv podle formy (soumnoho liïí), se
zmìnou slovesných vazeb (druhej torozumòel), s uíváním úèelového infinitivu
(nemáme peníze na koupit), s vynecháváním dvojího záporu (òigdy sem ho vidìl) atd., pøíklady jsou pøevzaty ze Zajícové (2010).
Redukce se vyznaèuje ztrátou prostøedkù pøistìhovaleckého jazyka bez opory v dominantním jazyce. V PÈ dochází k nahrazování kmitavky ø polosykavkami (, z, s
– tseba = tøeba), k redukci ve španìlštinì neexistujících souhlásek a souhláskových
skupin, zejména koncových (strej = strejc, šes = šest), v morfologii se projevuje ten-dence ke ztrátì flexe (do Coronel Bogado), ústup pøechylování enských pøíjmení (Marie Picek), nahrazování zvratného pøivlastòovacího zájmena svùj ostatními pose-sivy (Ona s jejimmuem) aj. V syntaxi se èasto vyskytuje nepøízvuèná slabika na
zaèátku mluvního taktu (a senarodila), jádro výpovìdi se pøesouvá podle
španìl-ských vytýkacích struktur (A tu uš nevim, protoe f Èeskoslovenskuvona se narodila)
183 184
2
Setkáme se však s názory, které u zahranièní realizace èeštiny za souèást komplexu èeského národního jazyka nepovaují. Kuèera uvádí: „Americkou èeštinu chápeme v této práci jako roztøíštìnou a noremnì uvolnìnou pøistìhovaleckou variantu èeského jazyka, histo-ricky zakoøenìnou v komplexu èeského národního jazyka, aktuálnì však k tomuto komplexu nepøíslušející a vyvíjející se v americké mnohojazyèné spoleènosti pod tlakem angliètiny” (Kuèera 1989, s. 66). K uvedenému pojetí se stavíme kriticky (blíe Hrdlièka 2017).
atd. Zmínìné dva procesy pøibliují podobu pøistìhovaleckého jazyka jazyku domi-nantnímu (majoritnímu).
Atrofické zmìny, které jsou výsledkem interních jazykových procesù (by vyvo-laných tlakem vnìjšího jazykového prostøedí), ke sbliování obou kódù nepøispívají. V PÈ se na rovinì zvukové porušují morfonologické mechanismy – jde kupø. o nad-mìrnou vokalizaci neslabièných pøedloek, kterou nelze vysvìtlit pùsobením španìl-štiny (bu se smísili zevopicema) nebo naopak o absenci vokalizace primárních
pre-pozic (vvojsku bil).
Postupnou asimilaci pøistìhovaleckého jazyka mùeme v obecné rovinì ilustro-vat i na americké èeštinì. Kuèera (1989) chápe procesem amerikanizace èeského ja-zyka tendenci k vyrovnávání mezi stavem v americké èeštinì a v americké angliètinì ve prospìch stavu v majoritním jazykem kódu: a) anglické jazykové prvky a jevy, které neexistují v èeštinì, pronikají do americké èeštiny (dochází k tomu zejména ve slovní zásobì, frazeologii a syntaxi); b) èeské jazykové prvky a jevy neexistující v an-gliètinì ustupují do pozadí, popø. zanikají (dìje se tak pøedevším v morfologii, zmìny na rovinì zvukové jsou na pomezí mezi obìma tendencemi).
Je pozoruhodné, e se podoby èeštiny v èetných jazykových ostrùvcích (jak v prostøedí jazykovì, resp. typologicky blízkém, tak i odlišném) vyznaèují kromì ji-ného také nápadnou tendencí k uívání jmenných koncovek podstatných jmen lokálu singuláru a plurálu (v mnoném èísle k tomuto jevu dochází podstatnì vìtší mìrou) rovnì v genitivu, a to u všech jmenných rodù. Genitivní koncovky tedy ustupují kon-covkám lokálu, dochází tím k jisté obdobì singulárového pádového synkretismu, který pozorujeme v dativu a lokálu3jednotného èísla podstatných jmen (ke
kamará-dovi – o kamarákamará-dovi; k dívce – o dívce; k poli – na poli). Této skuteènosti zamýšleli
z lingvodidaktické perspektivy vyuít Poldauf a Šprunk (1968) ve své koncepci popisu èeské deklinace, v ní operují s termínem „subjektová a objektová báze”, „lokální dativ” aj. (blíe Hrdlièka 2014).
Není bez zajímavosti, e k obdobnému jevu (tedy ve korelaci zakonèení genitivu a lokálu substantiv) nìkdy dochází i v souèasné èeštinì. Máme na mysli uívání dnes ji hovorových (tedy spisovných) tvarù lokálu èíslovek základních tøi a ètyøi, tedy
tøech a ètyøech4
, které v posledních desetiletích pronikly i do druhého pádu, kde v souèasnosti vytváøejí dublety s pùvodními spisovnými (neutrálními) genitivními formami tøí a ètyø (o genezi jejich kodifikace viz Hrdlièka 2011).
Pokud jde o unifikaèní proces sjednocování zmiòovaných substantivních pádových koncovek zachycený v zahranièních realizacích èeštiny, uvedeme nìkolik vybraných pøíkladù:
a) na Daruvarsku (Chorvatsko) bylo doloeno kupø. bil u babièce; be(s) sestrách;
z mnìstách (Bìliè 1959, s. 69);
b) na Støelínsku u polské Vratislavi je mimo jiné zaznamenáno s inejch stranach
pøi-šli; pár sáòkách; u tech prkinkách; esto se dalo do takovejch formách; hošich se nahnalo; wot schodech (Voráè, Janèák 1962, s. 601);
c) z rumunského Banátu je uvedeno u kravách; vono roste všelijakejch houbách;
s Èechách (Utìšený 1962, s. 204);
d) ze Spojených státù amerických se mimo jiné uvádí s Èechách; domu do Èechách;
z Nebrasce; bjehem druhé válce (Kuèera 1989, s. 97) apod.
Jak tuto situaci interpretovat? Kterými faktory je vyvolána? Co je její hlavní pøíèi-nou? Na základì našich stávajících poznatkù se nabízejí dva moné zpùsoby vy-svìtlení substituce jmenných koncovek genitivu lokálními5.
A) Nad zmínìným jevem se pozastavuje ji Bìliè (1959), kdy uvauje o nìkolika
potenciálních èinitelích. V pøípadì pádového synkretismu na chorvatském Daruvar-sku spatøuje jako moný marginální vliv flexe tamního majoritního jazyka, èili teh-dejší srbochorvatštiny, nebo okolních chorvatských náøeèí (takový pøístup by ovšem nemohl pøesvìdèivì vyloit uívání onìch pádových koncovek i v jiných jazykových oblastech, viz výše). Za rozhodující element však – podle našeho soudu náleitì – pokládá èeskou náøeèní provenienci daných tvarù. Dotyèné pádové formy jednoduše dosvìdèují jazykovì lokalizovatelný pùvod èeských a moravsko-slezských migrantù. Ti podle Bìlièe (1972) pøišli na Daruvarsko, na Støelínsko i do Banátu èasto ze severovýchodních Èech nebo z pomezí Èech støedních a severovýchodních a díky jisté jazykové izolaci pøetrvávají pøíslušné jazykové jevy na zahranièních teritoriích a do souèasnosti.
Bìliè se k této problematice pozdìji vrací a dodává:
[…] porùznu se v náøeèích v nestejné míøe projevuje korelace 2. pádu mno. è. všech rodù se 6. pádem, podporovaná nepochybnì pøedevším stejností obou tvarù a jejich zakonèením -ch ve sklonìní pøíd. jmen a zájmen. Pøípady jako napø. v jz. Èechách na Klatovsku 2. p. nohouch, rukouch, kolenouch, ramenouch, polích, moøích […] pøedstavují plné formální ztotonìní se 6. pádem, v pøípadech jako chlapúch, grejcarúch, chlapcúch, halíøúch […] se však do 2. pádu rozšíøilo jen koncové -ch, jinak zùstává 6. pád odlišen […]. Obdobné pomìry vládnou napø. v sv. úseku výchmor. náøeèí na Ronovsku a zèásti té na sousedním slez. Frenštátsku a Štrambersku; srov. z Ronovska 2. p. mno. è. chlapúch, kováøúch …, polích, … kozých, kosích […] (Bìliè 1972, s. 163).
B) Zmínkou o vyrovnávání tvarù genitivu a lokálu (zejména v mnoném èísle) se
dostáváme k doposud málo zpracované problematice zvukové zøetelnosti dekli-naèních koncovek v èeštinì. Hudousková (2015) upozoròuje, e se èeský deklinaèní systém vyznaèuje znaèným poètem tvarù a souèasnì i velkou homonymií6a syno-nymií koncovek (jak v rámci jednoho paradigmatu, tak napøíè jednotlivými paradig-maty). Významnou (a doposud náleitì nedoceòovanou) roli sehrává i fonetická po-vaha zakonèení – jako nejvìtší problém se v tvarech jednotného èísla z
lingvodidak-185 186
3Upozoròujeme ovšem na variantní koncovky lokálu, srov. na mostì x o mostu, ve slovì –
o slovu apod.
4
tického hlediska jeví samohlásková kvantita (i/í; u/ú) i fonetická blízkost pøedních vokálù e/i. Zmínìné koncovky jsou souèasnì ménì zvukové zøetelné ne kupø. sin-gulárový instrumentálový diftong -ou, konsonantem zakonèená koncovka -em èi dvojslabièná dativní (lokálová) koncovka -ovi.
V mnoném èísle je situace obdobná: zdá se proto být logické, e u foneticky nevýrazných genitivních formantù zaznamenáváme snahu mluvèích nahrazovat je v øeèi jinými, zøetelnìjšími (v genitivu plurálu mají nìkteré vzory a podvzory feminin a neuter dokonce koncovku nulovou: srov. eny – en; ulice – ulic; košile – košil;
mìsta – mìst; letištì – letiš; koata – koat)7. Celá situace je nadto podporována výše zmínìným nezanedbatelným tlakem shodných koncovek v genitivu a v lokálu dekli-nace sloené, srov. napø. bez tìch našich mladých zahranièních studentù – o tìch
našich mladých zahranièních studentech. Podle našeho mínìní je tedy
pravdìpo-dobné, e pøedevším v pøípadì èesky hovoøících krajanù, u nich je do jisté míry osla-beno povìdomí o jazykové normì èeštiny (kupø. v dùsledku jejich omezenìjšího kon-taktu s útvary èeského národního jazyka), mùe docházet u zvukovì nevýrazných jmenných koncovek druhého pádu k dílèímu nahrazování tìchto deklinaèních zakon-èení jmennými koncovkami lokálovými.
Domníváme se, e by bylo zajímavé a podnìtné podívat se blíe rovnì na korpu-sový materiál a sledovat, zda se naznaèené tendence výraznìji projevují i u jinoja-zyèných mluvèích, kteøí se uèí èesky.
Literatura
B ì l i è J., 1959, Poznámky o èeštinì na Daruvarsku v Jugoslávii, [in:] K. Horálek, J. Kurz, M. Romportl (eds.), Slavica Pragensia, 1, Philologica, Praha: Univerzita Karlova, s. 59–75.
B ì l i è J., 1972, Nástin èeské dialektologie, Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
Encyklopedický slovník èeštiny, 2007, P. Karlík, M. Nekula, J. Pleskalová (eds.), Praha:
Nakladatelství Lidové noviny.
H e r o l d o v á I., 1971, ivot a kultura èeských exulantù z 18. století, Praha: Ústav pro etno-grafii a folkloristiku ÈSAV.
H r d l i è k a M., 2011, K uívání èeských èíslovek a èíselných výrazù (se zøetelem k èeštinì jako
cizímu jazyku), „Studie z aplikované lingvistiky” 2, s. 11–22.
H r d l i è k a M., 2014, K prezentaci èeské deklinace jinojazyèným mluvèím, „Studie z apliko-vané lingvistiky” 5, s. 98-115.
H r d l i è k a M., 2017, Èeština v majoritním jinojazyèném prostøedí (v tisku).
H u d o u s k o v á A., 2015, Jmenné koncovky v èeštinì pro cizince – distribuce, frekvence a
fo-netika. První sonda, [in:] V. Petkeviè, A. Adamovièová, V. Cvrèek (eds.), Radost z jazykù. Sborník pøíspìvkù k 75. narozenínám prof. Františka Èermáka, Praha:
Nakla-datelství Lidové noviny, s. 215–230.
J a n è á k o v á J., J a n è á k P., 2004, Mluva èeských reemigrantù z Ukrajiny, Praha: Karo-linum.
K u è e r a K., 1989, Èeský jazyk v USA, Praha: Univerzita Karlova.
P o l d a u f I., Š p r u n k K., 1968, Èeština jazyk cizí, Praha: Státní pedagogické nakladatelství. U t ì š e n ý S., 1962, O jazyce èeských osad na jihu rumunského Banátu, „Èeský lid” 49,
s. 201–209.
U t ì š e n ý S., 1964, Z druhé výpravy za èeštinou v rumunském Banátì, „Èeský lid” 51, s. 27–32.
V o r á è J., J a n è á k P., 1962, K dnešnímu stavu náøeèí støelínských Èechù v Polsku, [in:] V. Barnet, J. Bìliè, K. Horálek et al. (eds.), Slavica Pragensia, 4, Philologica, Praha: Univerzita Karlova, s. 599–604.
Z a j í c o v á L., 2010, Èeský jazyk v Paraguayi. Studie o jazykovém kontaktu a zániku, Olo-mouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
